Kde se těch 12 stereotypů vzalo?
Caleb Wohn, doktorand informatiky na americké Virginia Tech, a jeho výzkumný tým si seznam 12 stereotypů nevymysleli pro potřeby experimentu. Vycházeli z předchozí odborné literatury. Jako výchozí bod použili výzkum, který popsal deset charakteristik, jež neurotypičtí studenti často připisovali autistickým lidem. Seznam pak doplnili o studie zobrazování autismu v médiích. Nakonec ho porovnali také se studií, která zkoumala, jak se stereotypy o autismu objevují v textech zpracovávaných umělou inteligencí. Odtud přidali ještě stereotypy „čestný/spravedlivý/upřímný“ a „krutý/arogantní“.12 stereotypů o lidech s autismem
Už samotný seznam stereotypů, který výzkumníci sestavili, ukazuje jednu důležitou věc: představy o autistických lidech nejsou vůbec jednotné. Některé jsou negativní, jiné mohou znít téměř jako kompliment – a některé si přímo odporují. Ještě zajímavější ale je, co se stane, když podle těchto stereotypů hodnotíme konkrétního člověka. A změní se naše hodnocení ve chvíli, kdy se dozvíme, že je autistický?Potřebujeme vůbec nový termín RSD?
Pojem rejection sensitive dysphoria (RSD), česky někdy překládaný jako dysforie z citlivosti na odmítnutí, začal používat americký psychiatr William Dodson pro mimořádně intenzivní emoční reakce na vnímané odmítnutí a kritiku, které pozoroval u svých klientů s ADHD. Termín se následně rozšířil především mezi lidmi s ADHD a autismem a na sociálních sítích.
Vědecká literatura však mnohem častěji pracuje s pojmem rejection sensitivity (RS, citlivost na odmítnutí) než rejection sensitive dysphoria (RSD). Neurodivergentní komunita naopak běžně používá pojem RSD.
Dodson RSD popisoval jako:
- extrémně intenzivní a obtížně snesitelnou emoční reakci na odmítnutí či kritiku;
- stav s převážně genetickým a neurologickým základem;
- reakci především na právě prožívané odmítnutí či kritiku, nikoli na strach z jejich očekávání;
- stav, který podle něj příliš nereaguje na psychosociální intervence, například kognitivní nebo dialekticko-behaviorální terapii.
RSD není diagnóza
Samotný populární pojem „rejection sensitive dysphoria“ (RSD) zatím není dobře empiricky vymezeným klinickým konstruktem ani oficiální diagnózou. RSD není zahrnuto v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-5) ani v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-11) a vědeckých studií zaměřených přímo na RSD je zatím velmi málo. Termín získal značnou oblibu v neurodivergentních komunitách. Na sociálních platformách se RSD používá k popisu širokého spektra intenzivních reakcí na odmítnutí a kritiku: prudkého propadu sebedůvěry, strachu, studu, rozrušení, úzkosti, negativního vnitřního dialogu, zahlcení, sebeobviňování či hněvu. Někteří lidé uvádějí, že reagují „vypnutím se“, jiní se na krátkou dobu uzavírají do sebe nebo reagují hněvem. Popisují také obtíže s regulací intenzivní reakce a někdy i dlouhé zotavování po ní. Tyto rozmanité interpretace ukazují, jak významný dopad mohou zkušenosti spojené s odmítnutím a kritikou mít, ale také potřebu hlubšího pochopení toho, co přesně pojem RSD označuje.
Co vědci zjišťovali přímo od lidí s ADHD?
Výzkum RSD je zatím velmi mladý. Jedna z nejnovějších studií byla publikována letos, v lednu 2026. Výzkumníci z britské University of Sussex se v ní rozhodli nechat promluvit přímo lidi s ADHD a zjistit, jak odmítnutí a kritiku skutečně prožívají. Na této i další studii, kterou uvádíme níže, se podíleli také neurodivergentní výzkumníci, což autoři považují za důležitou součást přístupu ke zkoumání neurodivergentních zkušeností. Vlastní zkušenost může přinášet jiné úhly pohledu nejen při interpretaci výsledků, ale už při rozhodování, na co se ptát a jakým způsobem zkušenost zkoumat. Do kvalitativní studie bylo zapojeno pět vysokoškoláků s diagnostikovaným ADHD. Rozhovory začínaly velmi otevřenou otázkou: „Pokud se ztotožňujete s pojmem rejection sensitive dysphoria, jak ji prožíváte?“ Poté účastníci mluvili o tom, jak citlivost na odmítnutí zasahuje do jejich každodenního života, jak ji prožívají psychicky i tělesně a co jim pomáhá ji zvládat. Právě jejich výpovědi přinesly několik překvapivých zjištění.Erica Hornthal z Chicaga, známá jako „Terapeutka, která vámi hýbe“, je zakladatelkou a generální ředitelkou Chicago Dance Therapy a tvůrkyní Dance Therapy Advocates Summit. Věří, že slova při terapii nás dovedou daleko, ale tělo nás může vzít dál po zbytek cesty, když potřebujeme zpracovat emoce a posílit své duševní zdraví „mluvením se svým tělem“. Její práce není o tom být dokonalou tanečnicí či lépe a více cvičit. Není ani jen způsobem, jak se uvolnit a bavit. Je to učení se tomu, že pohyb je život. Naše pohyby nebo jejich absence podle ní ovlivňují naše myšlenky, které zase mají vliv na naše chování, a to spoluutváří, kým jsme.
Když mluvíme o pohybu, většina z nás si představí „tělocvik“. Ale způsob, jakým pohybujeme tělem, jak chodíme, válíme se, tančíme, protahujeme, propojujeme se a zabíráme prostor, znamená mnohem víc než jen fyzickou kondici. Naše pohyby ovlivňují naše duševní a emoční zdraví. A když změníme způsob, jakým se pohybujeme, můžeme změnit i způsob, jakým žijeme.
Ven z hlavy
„Ven z hlavy a do těla.“ Tuhle myšlenku Hornthal opakuje i v rozhovorech a ostatně ji najdeme přímo v podtitulu originálu knihy. Pro autistického člověka, jehož mysl může mít sklon k neustálému analyzování, přemílání situací a vytváření dalších a dalších scénářů, může znít obzvlášť lákavě. Neznamená to ale vypnout hlavu a přestat myslet. Ani cvičení v této knize k tomu nevedou. Pozornost pouze přesouváme jinam: od toho, co nám právě vypráví mysl, k tomu, co nám právě sděluje tělo. Jak stojím? Kde cítím napětí? Co se chce pohnout? Co se změní, když ten pohyb udělám? Mysl tedy nezmizela. Jen už na chvíli není jediným hlasem, kterému nasloucháme. Ostatně Hornthal uvádí, že mezi důvody, proč ji lidé vyhledávají, patří právě obtíž dostat se „out of your head“ a naslouchat tělu.
Všímejte si svého těla
Kniha Ericy Hornthal je rozdělena do 12 kapitol, které na sebe podle autorky navazují a postupně budují základy psychického rozvoje prostřednictvím pohybu. Cvičení nás provázejí den po dni celým rokem. U workbookových knih někdy píšeme, že můžeme začít kdekoliv. U této bych doporučila začít opravdu poctivě prvním dnem. Začínáme totiž vztahem ke svému tělu a postupným propojováním s ním, ve vlastním rytmu.
Ne jako při tělocviku dvakrát týdně, kdy vstoupíme do tělocvičny a rovnou začneme cvičit pod taktovkou zvenčí. Kapitola Základy nám jasně říká, že tělo má odpovědi na otázky, které si mysl ani neumí představit. Zkusme to spolu s ním za pomoci úkolů terapeutky Hornthal. Ostatně její nejdůležitější „pravidlo“ pro práci s knihou zní: nespěchat.
Prvních 30 dní
Pohyb pro autorku knihy zdaleka není jen cvičení. „Jak se dnes hýbáte?“ ptá se hned první den a myslí tím veškerý pohyb, který právě děláte. A to může být mrkání, poklepávání nohou, ale i vnitřní zvuky těla… Další dny se ptá: Co hýbá vámi? Jaké máte pohybové strachy? A pod hlavními otázkami a úkoly na každý den najdeme často další drobné podotázky. Budete potřebovat sešit, abyste si mohli odpovědi zapisovat.
První kapitola opravdu nejsou „cviky“ v běžném smyslu. Jde o napojení na vnitřní pocity těla (interocepci) a spojení s tělem prostřednictvím mysli a přítomného okamžiku. Bez povelů, hodnocení a píšťalky učitele či trenéra, ale také bez vlastního vnitřního tlaku na výkon.
Mýty o pohybu
Možná budete sami překvapeni, když si šestý den prozkoumáte, jaká přesvědčení o pohybu v sobě nosíte.
Nemůžu dělat pohyby, které chci, protože jsou nevhodné, všichni by mě odsoudili nebo na mě zírali. Po padesátce, když tě nic nebolí, tak jsi mrtvej.
Možná zjistíte stejně jako autorka této recenze, že některá přesvědčení o pohybu vůbec nejsou o fyzických možnostech těla, ale o společenské kontrole pohybu. Zákaz není v těle, ale v hlavě a v očekávání okolí. Člověk se naučil, jaké pohyby jsou na veřejnosti přijatelné, kolik prostoru smí zabrat, kdy smí poskakovat, houpat se, tančit, mávat rukama nebo se protahovat.
S podobnou společenskou kontrolou pohybu se mohou setkávat neurodivergentní lidé v souvislosti se stimmingem a maskováním. Neurodivergentní člověk může mít velmi konkrétní zkušenost: Moje tělo tenhle pohyb chce a pomáhá mi, ale naučil jsem se ho potlačit, protože vypadá divně. Nebo jsou jeho pohyby přímo a opakovaně zakazovány. Právě tady se otázky Hornthal mohou nečekaně potkat s neurodivergencí, maskováním a traumatem.
A můj druhý příklad — „Po padesátce, když tě nic nebolí, tak jsi mrtvej“ — je zase krásným příkladem kulturního mýtu o stárnoucím těle. Je podáván mezi lidmi jako vtip, ale opakováním se z něj stává samozřejmost: stárnutí = bolest = omezení pohybu. Člověk si pak může svůj pohyb začít vykládat právě podle tohoto očekávání. Autorka neříká jen „pozorujte své tělo“, ale také: pozorujte příběhy, které jste se o svém těle naučili vyprávět.
Zrcadlení: Pozorujte těla druhých
Desátý den nás Erica vede k tomu, abychom alespoň pět minut pozorovali těla a pohyby ostatních lidí. Mnoho autistických lidí zná pozorování druhých a přebírání jejich pohybů, gest či způsobů chování, někdy i nevědomě. Hornthal nás ale vede ještě dál. Máme si všímat, jak rychle možná začneme těla druhých posuzovat. A také toho, co se při jejich pozorování děje v našem vlastním těle. Objeví se nějaký pocit nebo pohyb? „Naše těla zrcadlí těla kolem nás,“ píše terapeutka a vybízí: Všímejte si, jak se pohybujete ve vztahu k lidem ve svém okolí.
Desátý den je zajímavý právě tím, že se nejen díváme, jak se druzí pohybují, ale sledujeme, co dělá naše vlastní tělo, když vidíme pohyb druhého člověka. Dostáváme se tak k tělesnému zrcadlení a neverbálnímu vztahu mezi lidmi.
Smyslové vjemy
Spolu s autorkou postupně projdete kapitolou Smyslové vjemy. Ty jsou klíčem k pochopení autistického člověka, jak upozorňují odborníci na senzorickou integraci. Všichni víme, že smysly jsou důležité, ale učili jste se někdy ve škole pracovat s nimi vědomě? A slyšeli jste o těch méně viditelných – propriocepci neboli vnímání vlastního těla v prostoru, interocepci neboli vnímání vnitřních tělesných pocitů nebo vestibulárním vnímání spojeném s rovnováhou?
Terapeutka Hornthal píše: „Mysl komunikuje skrze myšlenku a hodnocení/soud. Tělo komunikuje skrze smyslový vjem.“ Po dalších 30 dnech poctivé práce se smyslovými vjemy možná 60. den odpovíte na otázku Jak se dnes hýbáte? mnohem detailněji a všímavěji než první den. A možná už také s lepším pocitem v těle i mysli.
Regulace
Na tohle slovo dnes narazíte často, zejména ve spojení s regulací nervového systému. Čím dál důležitější je vědět, co konkrétní člověk potřebuje, aby se dokázal regulovat. Jak na to? Možná budeme po dalších 30 dnech s úkoly Ericy Hornthal znát odpověď zase o něco lépe.
Opět nejde jen o to naučit se nové regulační techniky. Část z nich tělo možná znalo dávno předtím, než jsme vůbec znali slovo „regulace“. Dítě se kdysi houpalo, poskakovalo, něco rytmicky dělalo — a dospělý mu řekl, aby toho nechalo. O pár desítek let později se člověk v knize o regulaci učí hledat pohyb, který jeho nervovému systému pomáhá. Autorka nás vede k drobným činnostem a pohybům, z nichž mnohé dobře známe. Některé jsme jako malí dělali zcela přirozeně a spontánně, ale postupně jsme na ně pozapomněli. Devadesátý den si sestavíte seznam těch, které vám nejvíce pomohly, a budete se k nim moci vracet ve chvílích, kdy se budete cítit přetížení nebo vystresovaní.
Jeden pohyb ke změně mysli
Další kapitola se jmenuje Mobilizace. Děsivé slovo, které známe v jiném kontextu. Autorka nás ale opět překvapí. Mobilizace jsou v jejím pojetí drobné pohyby, které nám mohou pomoci vrátit se do přítomnosti a zastavit mysl, která si už zase odskočila ke svým černým scénářům nebo do minulosti.
Následuje kapitola Stabilizace a rovnováha. Úzkostná mysl chce jistotu a bezpečí a my jí můžeme pocit stability a bezpečí nabídnout skrze vlastní tělo. Oporu může dodat zvědomění pevné podlahy pod námi, pár minut plného vědomí v pozici stromu, vědomé kočičí protažení nebo dalších 27 pozic a uvědomění, která si zapíšete.
Spojení
„Když mysl touží po pozornosti, tělo žádá spojení.” Také vás u této věty Ericy Hornthal napadá čím dál vyšší počet případů sebepoškozování u dětí? Mě ano. Podle mě jejich tělo volá po spojení – s lidmi, se životem, s námi, s vlastním tělem…
Proto mě v této kapitole hodně zaujala práce se slovy odpojení, ztělesnění napojení, pauza, procházka bez rozptylování, bezpečné napojení na druhé… Cvičení nejprve vedou k silnějšímu kontaktu se sebou samým, později i s druhým člověkem a nakonec k propojení s více lidmi. A asi nejvíc se mi v této kapitole líbil úkol: vezměte se na rande.
Mluvte rukama
V kapitole Komunikace nám Erica Hornthal ukáže, že to, jak komunikujeme s druhými, je prodloužením toho, jak mluvíme sami se sebou. A to je zase podle ní důsledkem toho, jak s námi mluvili druzí, když jsme vyrůstali.
Určitě jste si už všimli, že nás terapeutka svými úkoly často vrací i k pohybům, které jsme se naučili považovat za společensky nevhodné. V této kapitole nás například vyzve, abychom při mluvení mluvili také rukama. Hornthal píše, že výzkumy ukazují, že používání rukou při řeči posiluje napojení na vlastní obrazotvornost a kreativitu.
To už jsme se posunuli ke 221. dni, kdy máme používání rukou trénovat jako podporu verbální komunikace. Jak se u toho cítíte? Je vám to důvěrně známé, nebo si vzpomenete, že jste to kdysi dělali, ale postupně jste se naučili stát klidně, rovně a bez pohybu? A jak jste na tom se svou kreativitou a představivostí?
Pořiďte si pro zápisky sešit
I další kapitoly jsou lákavou výzvou a už se na ně těším. Jen jsem je ještě nemohla absolvovat, jinak bych vám recenzi na knihu přinesla až za minimálně 325 dní. Jsou to úkoly, které nás skoro jako detektivka vedou do hloubky a pomáhají nám zjišťovat, co doopravdy potřebujeme vědět o svém těle, aby nám mohlo být oporou.
Další kapitoly jsou věnované kreativnímu vyjádření a hravosti, zdravému nastavování hranic, důvěře ve vlastní tělo a také myšlence, že osvobození od emocí nepřijde tehdy, když je necháme odejít, nýbrž když je pozveme dál.
Originál s názvem BodyTalk: 365 Gentle Movement Practices to Get Out of Your Head and Into Your Body vyšel v roce 2025. Portál uvedl české Všímejte si svého těla: 365 cvičení k propojení těla a mysli na trh v létě 2026. Český překlad dostal úplně jinou, mnohem úspornější sazbu. V originálu má jeden úkol často celou stránku, ilustraci a/nebo linkovaný prostor k zápisu. U české příručky si pracovní deník musíte vytvořit sami.
Chcete-li tedy s českým vydáním skutečně pracovat, doporučuji přibrat si k němu sešit. Pro někoho to může být nakonec i výhoda – třeba nerad píše přímo do knihy a v sešitě může v pozorování pokračovat, vracet se k němu a přidávat vlastní postřehy i další cvičení k propojení se svým tělem.
Vědomí těla aneb přestaňte se cítit zaseklí
Při práci na recenzi mě zaujala také předchozí kniha Ericy Hornthal Body Aware z roku 2022. Jednu celou kapitolu nazvanou Disability and Diversity věnuje lidem s postižením a pohybové diverzitě. Vychází v ní mimo jiné ze své zkušenosti s tanečně-pohybovou terapií lidí s intelektovým a vývojovým postižením. Namísto předepisování „správného“ pohybu vytváří prostor, v němž může každý hledat způsob pohybu odpovídající jeho vlastnímu tělu a možnostem. Právě touto kapitolou podle nakladatele posouvá tanečně-pohybovou terapii do inkluzivnějšího, nepředepisujícího prostoru.
Můžeme jen doufat, že se nakladatelství Portál časem přikloní i k vydání této knihy: Body Aware: Rediscover Your Mind-Body Connection, Stop Feeling Stuck, and Improve Your Mental Health with Simple Movement Practices.
Možná knihu Všímejte si svého těla čtu v neobvyklou chvíli. Od září začínám studovat tanečně-pohybový obor, a tak jsem ji původně otevřela se zvědavostí, co mi může tanečně-pohybová terapeutka nabídnout. Po prvních třiceti cvičeních jsem zjistila, že mě neučí nové pohyby. Nutí mě přemýšlet, co všechno jsem se za život naučila svému tělu zakazovat, abych zapadla.
_______
Dagmar Edith Holá je šéfredaktorka ATYP magazínu, nakladatelka ATYP Press a spoluautorka knihy Mami, kočky a autisty nepředěláš. Dlouhodobě se věnuje autismu, ADHD a podpoře neurodivergentních lidí a jejich rodin.
Grafika ATYP magazín a Canva / obálka knihy Všímejte si svého těla (Nakl. Portál, 2026) / úvodní foto Chat GPT
]]>Patří smyslové odlišnosti mezi repetitivní chování?
Studie publikovaná 23. července 2026 v Journal of the American Academy of Child & Adolescent Psychiatry položila zdánlivě jednoduchou otázku: Patří smyslové odlišnosti skutečně mezi restriktivní a repetitivní chování (RRB), jak je dnes řadí DSM-5? Výzkum připravil mezinárodní tým odborníků ze Stanfordovy univerzity, University of Melbourne, Cardiff University a dalších pracovišť. Vycházel z údajů o 1 368 autistických dětech ve věku 2 až 17 let z amerického výzkumného projektu SPARK (rozsáhlá databáze autistických lidí a jejich rodin určená pro výzkum autismu).Jak se měnil popis autismu?
Připomeňme si nejprve vývoj. V roce 1979 britská psychiatrička Lorna Wing společně s psycholožkou Judith Gould popsaly tzv. „triádu“ oblastí charakteristických pro autismus. Jejich práce významně ovlivnila pozdější způsob, jakým byl autismus popisován a diagnostikován. Tři oblasti tvořily:- sociální interakce,
- komunikace,
- představivost.
- deficit v sociální komunikaci a sociální interakci,
- omezené a opakující se vzorce chování, zájmů a aktivit (RRB).
AuDHD: souběh ADHD a autismu uznaný od roku 2013
Čtvrté vydání Diagnostického a statistického manuálu (DSM-IV) uvádělo autismus jako vylučovací kritérium pro ADHD: pokud člověk splňuje kritéria pro autismus (Pervazivní vývojové poruchy), nemůže zároveň dostat diagnózu ADHD. S vydáním DSM-5 v roce 2013 byla výluka zrušena a poprvé uznáno, že mohou být diagnostikovány obě neurovývojové odlišnosti současně u téhož člověka. Není proto divu, že si dodnes lidé myslí, že autismus a ADHD se nemohou vyskytovat společně, protože mnoho těchto rysů si zdánlivě protiřečí. Velmi zjednodušeně řečeno: ADHD má rád NOVÉ, autismus má rád STEJNÉ. ADHD je IMPULZIVNÍ a spontánní, autismus má rád PLÁNOVÁNÍ. Neurodivergentní komunita již řadu let používá pro souběh ADHD a autismu označení AuDHD. Dnes se tento pojem postupně objevuje také v odborné literatuře a médiích.1. „Nechápe společenské normy“
Znakem autismu je to, že dítě plně nechápe společenské normy. To je příliš absolutní výrok. Podle současných poznatků by bylo správné napsat: může mít obtíže porozumět nepsaným společenským pravidlům nebo sociálním signálům.
2. „Je ve svém světě“
To je opravdu výraz, který se v současné literatuře používá mnohem méně než dříve, protože sugeruje, že autista žije v nějakém odděleném světě a není přítomen realitě. Dnes víme více o monotropismu a senzorickém zpracování.
Nově by mělo být napsáno:
- může být hluboce soustředěný na vlastní myšlenky nebo činnost,
- nemusí zaregistrovat oslovení kvůli odlišnému zpracování pozornosti,
- může mít obtíže přepnout pozornost na sociální podněty.
3. „Výrazné zvláštní zájmy“
Patří mezi termíny, o nichž se v autistické komunitě v posledních letech hodně diskutuje. Už několik let se právě snaží lidé v autistickém spektru sami vysvětlovat, že speciální zájem nemusí být vůbec zvláštní.
Častěji jde o zájem, který je:
- velmi intenzivní,
- hluboký,
- dlouhodobý.
Může to být:
- vlaky,
- kočky,
- dinosauři,
- meteorologie,
- MHD,
- Harry Potter,
- nebo úplně běžná hudba – jen o ní dotyčný ví zcela vše do sebemenšího detailu.
V tabulce jedné nedávno vydané knihy o ADHD autoři nastavili porozumění speciálnímu zájmu takto:
- u člověka s ADHD: dokáže se upřeně soustředit na předmět svého zájmu
- u člověka s PAS: někdy má výrazné zvláštní zájmy
To vytváří dojem, že:
- ADHD = hyperfokus
- autismus = zvláštní zájmy
Jak je to s hyperfokusem?
Hyperfokus popisují lidé s ADHD i mnozí autisté. A autistické zájmy nejsou definovány tím, že jsou zvláštní, ale svou intenzitou až vášní, hloubkou a významem pro daného člověka nebo způsobem, jakým člověk téma zpracovává.
Když se mění jazyk neurodiverzity
- Nemá oční kontakt
Oční kontakt může být náročný nebo zatěžující až bolestivý. Nejde o nedostatek zájmu o druhého člověka.
- Rigidita
Místo označení „rigidita“ se dnes častěji používají formulace jako potřeba předvídatelnosti, potřeba stability nebo potřeba bezpečí. Tyto výrazy lépe popisují zkušenost člověka a méně hodnotí jeho chování. Místo nálepky se snaží pojmenovat, proč člověk změny nebo nejistotu prožívá obtížně.
- Vysokofunkční / nízkofunkční
Popis konkrétních potřeb podpory. Ne přímka od nejtěžšího k lehčímu. Funkčnost se mění podle prostředí i situace.
- PDA /patologické vyhýbání se požadavkům/
Termín Pathological Demand Avoidance (PDA) znamená patologické vyhýbání se požadavkům. Dnes se čím dál častěji zkratka PDA vysvětluje jako Persistent Drive for Autonomy
– tedy trvalá a soustavná potřeba autonomie. Není to vzdor, schválnost ani patologie. Více se tomu věnujeme v knize „Mami, kočky a autisty nepředěláš”.
Nejde jen o nová slova
Jazyk se vyvíjí stejně jako medicína, psychologie nebo pedagogika. Když se mění naše porozumění autismu a ADHD, mění se přirozeně i způsob, jak o nich mluvíme. Nejde o módní trend ani politickou korektnost. Nové formulace často přesněji popisují zkušenost samotných neurodivergentních lidí a odrážejí současný stav poznání.
Podobně se dnes mění i terminologie používaná ve školství. Například pojem „náročné chování“ stále častěji nahrazují formulace, které více zohledňují stres, prostředí a potřeby dítěte. Tomu se budeme věnovat v příštím článku.
Pokud vás toto téma zajímá, letos v srpnu vyjde kniha „Mami, kočky a autisty nepředěláš”. Při jejím psaní jsme se snažili používat jazyk, který odpovídá současným odborným poznatkům a zároveň co nejlépe vystihuje zkušenost lidí s autismem a ADHD.
- Monotropismus – tunelové vidění?
Jedním z novějších pojmů je monotropismus. Ani u něj ale nepanuje úplná shoda v tom, jak jej nejlépe přiblížit veřejnosti.
Ukázka z knihy „Mami, kočky a autisty nepředěláš” k pojmu:
_________
O autorce
Dagmar Edith Holá je šéfredaktorka ATYP magazínu, nakladatelka ATYP Press a spoluautorka knihy Mami, kočky a autisty nepředěláš. Dlouhodobě se věnuje autismu, ADHD a podpoře neurodivergentních lidí a jejich rodin.
Grafika ATYP magazín a Canva / ilustrace z knihy Mami, kočky a autisty nepředěláš od Kateřiny Šturmové. Kniha vyjde v nakladatelství ATYP Press v srpnu 2026.
_________
Děkujeme Nadaci AGROFERT
Nadace AGROFERT podpořila v období od dubna do srpna 2026 Nadační fond ATYP darem 50 000 Kč na jeho provoz a administrativní, účetní a IT zajištění. Díky této podpoře jsme mohli pokrýt část nezbytného zázemí, bez něhož by naše obsahová a osvětová práce nemohla fungovat. Děkujeme za podporu.
]]>
První část knihy vysvětluje, že ADHD není výmluva, ale důvod, proč dítě funguje jinak. Věnuje se i přidruženým diagnózám. Rozebírá také komunikační techniky při rozhovorech s dospívajícími s ADHD a věnuje se ADHD v dospělosti. Kromě přehledu příznaků upozorňuje také na silné stránky lidí s ADHD. Příznaky „nelze vyléčit, člověk z ADHD nevyroste, ale vyroste s ním.” Autoři zdůrazňují, že podpora člověka s ADHD nespočívá pouze v porozumění fungování jeho mozku. Stejně důležité je pracovat s tělem i prostředím, ve kterém žije. Tato myšlenka se prolíná celou knihou.
Řád a flexibilita u dětí s ADHD pracují ruku v ruce
Stejnojmenná kapitola vysvětluje, že řád se skládá z pravidel, rituálů a rutin. Autoři doporučují začínat s menším počtem jasných a splnitelných pravidel. Zároveň rozlišují pravidla, která by měla zůstat neměnná, a ta, u nichž lze hledat prostor pro flexibilitu. Nejde tedy o vytváření systému plného zákazů a příkazů, ale o hledání rovnováhy mezi řádem a přizpůsobením individuálním potřebám dítěte. Stejný princip doporučují i při vytváření rituálů a rutin, které podporují pozitivní naladění dítěte s ADHD.
Nálada a řízení motivace u dětí s ADHD
Možná vás překvapí, že do kapitoly o řádu autoři zařadili také náladu a řízení motivace. Nejprve se však zaměřují na náladu rodičů, poté sourozence (v případě školy spolužáků), protože nálada rodiče nebo učitele je důležitá pro atmosféru a kulturu v domácnosti/ve třídě. Dříve než začnete jednat, podívejte se, jakou máte náladu. To, jakou máte náladu, má zásadní vliv na to, co řeknete a co uděláte. Vaše slova a činy mohou dítě zklidnit, ale také může potencovat jeho stresové chování. Na tuto myšlenku navazuje kapitola Účinné rodičovství, komunikace a budování vzájemného vztahu, která se podrobně věnuje tomu, jak pečovat i o sebe. Není to jednoduché – zvlášť při výchově dítěte s ADHD, případně s autismem nebo AuDHD. Autoři proto nabízejí osm doporučení, která přirovnávají ke kyslíkové masce pro pečujícího.
Dítě s ADHD a šikana
Často dochází k mýtu, že děti s autismem nemají kamarády, ale děti s ADHD ano, protože jsou ti společenští. Není tomu tak. Mnohdy impulzivita a hyperaktivita dítěte s ADHD z něj dělá snadný cíl šikany. Autoři popisují v knize typické vlastnosti těch, kteří se pravděpodobně stanou obětí šikany. Čerpají z rozdělení odborníka Alaina Traina, který rozdělil na oběti na pasivní a provokující. Podle autorů se charakteristiky pasivních obětí častěji překrývají s projevy převážně nepozorného typu ADHD, zatímco charakteristiky tzv. provokujících obětí bývají častější u dětí s převahou hyperaktivity a impulzivity. Tady bych uvítala krátké vysvětlení, že označení „provokující oběť“ neznamená, že dítě za šikanu může. Jde o odborný termín popisující způsob reakce na šikanu, nikoli o přenášení odpovědnosti na dítě. Autoři dále zmiňují, že i dítě s ADHD se může zapojit do šikany, protože chce zapadnout mezi vrstevníky a posílit své postavení v kolektivu. Silnější děti mohou zneužít jeho naivitu, impulzivitu nebo silnou touhu zapadnout mezi vrstevníky.
Spolupráce se školou
Kapitola věnovaná spolupráci se školou nabízí deset praktických doporučení pro situace, kdy se dítě stává terčem „škádlení nebo šikany”. Ne všechna poučení zvládne a naučí se, už jen proto, že je neurodivergentní a prostě bude “jiné” a jinak reagovat. Právě proto je důležitá rada, aby rodiče současně znali školní řád i postup školy při řešení šikany. Pokud doporučení nestačí, škola má povinnost dítě chránit. Spolupráci se školou je věnována i samostatná kapitola. Praktický je také seznam doporučení, podle kterých mohou rodiče vybírat školu vhodnou pro dítě s ADHD.
ADHD u dívek a žen
Autoři připomínají, že se stále tvrdí, že ADHD se vyskytuje přibližně u tří chlapců na jednu dívku. Podobně jako u autismu však upozorňují, že dívky bývají poddiagnostikované, protože své projevy častěji maskují. Autoři tedy zmiňují, že dívek s ADHD je stejný počet jako chlapců s ADHD. Tedy 1:1.
Aha momenty, které stojí za přečtení
V knihách o neurodivergenci nejsou nejcennější dlouhé návody, které si můžeme odškrtávat při výchově dítěte nebo během vzdělávacího procesu ve škole. Mnohem větší hodnotu často mají drobné poznámky rozeseté napříč knihou které během jediné věty změní pohled na dítě. Připomínají, že žádná rada není univerzální. Jakmile z doporučení uděláme jediný správný postup, snadno ztratíme ze zřetele konkrétní dítě a jeho individuální potřeby.
Dle autorů knihy je u 50% autistických lidí přítomno ADHD. Tyto diagnózy se tedy překrývají u každého druhého člověka člověka s PAS (Pozn. autorky recenze: V současnosti se pro souběh autismu a ADHD používá označení AuDHD.).
Hyperfokus (schopnost se intenzivně soustředit) zvyšuje dopamin, kterého mají lidé s ADHD nedostatek. Proto podle autorů nemá být to, co dítě baví, až odměnou po splněném úkolu, ale může povinnosti předcházet nebo ji doprovázet.
Také jsem ocenila poznámku o tom, že lidé s ADHD jsou velmi citliví na kritiku a odmítnutí (RSD). Vzhledem k tomu, jak často jsou kritizování a nepřijímáni, zvyšuje jim okolí jejich stresové chování a stává se z toho začarovaný kruh.
Další aha momenty už nebudu vypisovat. Byla by škoda připravit vás o radost z jejich objevování.
Kde mi chyběl kontext
Vedle kapitoly o šikaně, kde mi u pojmu „provokující oběť“ chyběl širší kontext, jsem narazila i na další místa, která bych doplnila o současný pohled. Autoři uvádějí jako příklad snadno zaveditelného pravidla zákaz nošení pokrývek hlavy ve škole a ve třídě. Dnes už víme, že rovnost pravidel neznamená spravedlnost. Pokud má dítě autismus, ADHD, migrény, úzkost nebo senzorické přetížení a například kapuce mu pomáhá regulovat nervový systém, pak univerzální zákaz přestává být univerzálně vhodný. Hlavní myšlenkou autora je význam jasných pravidel. Přesto bych byla opatrná u konkrétního příkladu zákazu pokrývek hlavy. U některých neurodivergentních dětí totiž může právě pokrývka hlavy sloužit jako prostředek regulace nervového systému.
Nejasně na mě působila také tabulka rozdělující pravidla do dvou skupin. Přestože má sloužit jako praktický návod pro rodiče a pedagogy, není z ní vždy zřejmé, podle jakého principu jsou jednotlivé příklady zařazeny. Vedle očekávání typu „uklizený pokoj“ se objevují projevy jako vrtění, ošívání, vykřikování nebo „žádný oční kontakt“, aniž by bylo vysvětleno, proč právě tyto položky patří do stejné skupiny a jak je mají rodiče nebo učitelé při nastavování pravidel chápat. Zejména „žádný oční kontakt” je zcela mezi pravidly matoucí a nedává smysl. Právě zde bych uvítala více kontextu.
Nejasně na mě působila také tabulka rozdělující pravidla do dvou skupin. Zatímco u většiny příkladů je zřejmé, proč jsou zařazeny mezi pravidla, u nichž lze hledat prostor pro flexibilitu, položka „žádný oční kontakt“ zůstává bez vysvětlení. Není proto jasné, zda autoři doporučují oční kontakt nevyžadovat, nebo mají na mysli něco jiného. Právě zde bych uvítala doplnění kontextu.
V pasážích, které se věnují autismu, jsem narazila na několik formulací (například „ve svém světě“ nebo „zvláštní zájmy“), které dnes mnoho odborníků i lidí na spektru autismu považuje za zastaralé nebo nepřesné. Současná odborná literatura stále častěji používá přesnější formulace, které lépe vystihují zkušenost samotných autistů i aktuální poznání.
Přes uvedené výhrady považuji knihu za přínosný úvod do problematiky ADHD, zejména pro rodiče, kteří hledají praktické návody pro každodenní život. Zároveň doporučuji číst ji s vědomím, že některá doporučení je potřeba přizpůsobit individuálním potřebám konkrétního dítěte. Čtenářům, kteří chtějí jít více do hloubky, doporučuji doplnit četbu o knihu Hackni své ADHD, která je praktickým průvodcem od autorky s ADHD. Recenzi najdete pod názvem: Hackni své ADHD. Obě knihy vydalo Nakladatelství Portál.
____
O autorce recenze
Dagmar Edith Holá je šéfredaktorka ATYP magazínu, nakladatelka ATYP Press a spoluautorka knihy Mami, kočky a autisty nepředěláš. Dlouhodobě se věnuje autismu, ADHD a podpoře neurodivergentních lidí a jejich rodin.
grafika ATYP magazín a Canva
]]>Co znamená neurotypický?
Termín „neurotypický“ označuje osobu, jejíž chování a mozkové funkce odpovídají tomu, co společnost považuje za „standardní“ nebo „typické“. Neurotypičtí lidé zpracovávají informace, socializují se, komunikují a učí se způsobem, který odpovídá společenským očekáváním. Mozek, který se vyvíjí a funguje jako statistický průměr, nazýváme mozkem neurotypickým. Jelikož neurotypicky fungujících mozků je většina, pak je jim přizpůsoben svět ve školách, v zaměstnání, v MHD, v obchodech, ve zdravotnictví… Být neurotypický má ve společnosti výhody určené pro typické neurologické fungování. Vlastnosti neurotypických lidí Přestože je každý člověk jedinečný, mnoho neurotypických lidí sdílí společné rysy týkající se myšlení, komunikace a interakce s ostatními a světem kolem sebe. Tyto rysy se často shodují s tím, co je ve společnosti považováno za „typické“.Jak poznat neurotypického člověka
1. Mistr adaptace
Neurotypický člověk se dokáže poměrně hladce přizpůsobit změnám. Změní se plán? Prostředí? Pravidla? Chvíli si postěžuje — a pak funguje dál. Zatímco jiní potřebují čas, energii a možná i existenciální pauzu, neurotypik zvládá „přepnout režim“ téměř okamžitě. Trochu jako auto, které prostě zatočí.
2. Přirozený uživatel „sociálního manuálu“
Zdá se, že neurotypici dostávají při narození neviditelnou příručku tipů a triků pro hru sociální interakce:- jak vést small talk
- kdy se smát
- jak dlouho se dívat do očí
- kdy říct „jak se máš“ (a nečekat odpověď nebo se spokojit s “fajn”)
- kdy se zapojit v kolektivu do hovoru
3. Multitaskingový komunikátor
Neurotypický člověk zvládá v komunikaci zpracovávat několik vrstev najednou:- slova
- tón hlasu
- mimiku
- řeč těla
- oční kontakt
- sociální kontext (kdo má moc, kdo je nový, kdo je „divný“)
4. Oční kontakt jako základní životní dovednost
Název „Hvězdy svítí modře“ je moc hezký. Znamená pro vás něco osobně?
Přiznám se, že název vznikl velmi spontánně, víceméně z minuty na minutu, a nevycházel z žádného hlubšího tématu. Chtěla jsem pracovat s klasickými symboly autismu – tedy s modrou barvou. Mám s vymýšlením názvů trochu problém, ať už jde o projekty nebo o mé obrazy. Nedokážu věci popisovat technicky, musím počkat, až ke mně myšlenka přijde sama.
Často se mi stává, že se v noci probudím s konkrétní větou nebo námětem na obraz a musím vstát a hned si to zapsat nebo nakreslit. A tak to bylo i u tohoto projektu. Jednoho večera jsme s dětmi debatovali o vesmíru, o barvách planet a hvězd. Asi se mi to v noci v hlavě všechno propojilo, protože ráno jsem se probudila s hotovým názvem: „Hvězdy svítí modře“.
Byl u zrodu této akce konkrétní moment nebo zkušenost, která vás zasáhla?
Určitě to byla osobní zkušenost s autismem. Jako umělec cítím potřebu propojovat svou soukromou cestu s tou pracovní. Také sama jako pečující rodič vnímám, že bezpečné prostory pro nás i naše děti tady velmi chybí. Právě tento nedostatek mě vedl k myšlence vydat se tímto směrem.
Překvapilo vás něco konkrétně při focení rodin s autistickými potomky?
V dobrém mě překvapilo, jak odlišný pohled na autismus má každá rodina. Je nesmírně zajímavé a obohacující vyslechnout si jejich příběhy. Co se týče samotného focení dětí, tam mě už asi nic nepřekvapí – jsem vytrénovaná od svých tří dětí a zvyklá na jakoukoli situaci. (smích)
V dubnu se „svítí modře“. Je to pro vás spíš symbol podpory, porozumění, nebo výzva ke změně?
Myslím, že od každého trochu. Symbolika je pro mě jako pro umělce klíčová. Dává autismu určitou „tvář“, takže modrá barva jako symbol podpory funguje skvěle. Porozumění a podpora ve společnosti už jsou cítit, ale ta výzva ke změně mi dává asi největší smysl.
Proč je podle vás důležité mluvit o autismu právě veřejně a komunitně?
Mám pocit, že se lidé stále bojí jinakosti. I mnozí rodiče autistických dětí mají pocit, že by měli být spíše „schovaní“. Přestože osvěta v poslední době funguje skvěle, stále přetrvává pocit, že jinakost je něco špatného. Veřejnost o lidech na spektru ví a do jisté míry je respektuje, ale stále je to vnímáno jako něco cizího a vzdáleného. Proto je potřeba o autismu hovořit otevřeně, zejména na té komunitní úrovni.
Mluví se o inkluzi, ale méně o bezpečí. Jak podle vás může komunitní akce přispět k tomu, aby se lidé na spektru cítili skutečně bezpečně – nemyslím fyzicky, ale vnitřně?
Dlouhodobě mi chybí místa, kde bychom se my, pečující rodiče i děti, mohli setkávat a společně prožít něco kulturního. Jen tak někde „být“ bez masek. A právě komunitní akce jsou ideálním nástrojem, jak takové prostředí vnitřního bezpečí vytvořit.
Hraje kultura a umění (fotografie, čtení, hudba) nějakou roli v bourání předsudků?
Věřím, že skrze kulturu lze nejsnadněji otevřít i ta nejsložitější společenská témata. Osvětě na papíře nebo v letáku bude vždy chybět emoce a autenticita. Umění je vlastně zkratka – destigmatizace, která se k člověku dostane okamžitě a přímo.
Co byste si přála, aby se ve společnosti v souvislosti s autismem změnilo?
Autismus je dnes tak trochu „moderní“ téma. Hodně se o něm mluví, lidé se snaží o přijetí, ale stále mi to přijde hodně povrchové. Přála bych si, aby se od pouhých slov přešlo ke skutečnému pochopení.
Myslíte si, že se společnost skutečně posouvá v porozumění autismu, nebo spíše jen mění jazyk?
Určitě se posouvá. Kolem autismu se s rodinou pohybujeme téměř 12 let a to srovnání je neuvěřitelné. Ať už jde o dostupnost informací, možnosti terapií nebo přístup lékařů a učitelů – ti všichni se o téma aktivně zajímají. Ale jak jsem už psala v odpovědi výše, přijde mi, že je porozumění stále na takové povrchové úrovni.
Fotila jste na 6. Autistické konferenci a byla jste na ní poprvé. Překvapilo vás něco na konferenci nebo při přednáškách?
Byla jsem tam poprvé a moc děkuji za tu příležitost, že jsem mohla být součástí. Bylo to naprosto neskutečné. Nejvíce mě překvapila ta úžasná, přátelská atmosféra, která se tam během dne vytvořila. Byl to pro mě velmi obohacující zážitek a velká inspirace k tomu tvořit podobné, právě ty bezpečné, prostory.
Určitě přemýšlíte nad tím, co by si podle vás z této akce mohl odnést člověk, který s autismem nemá osobní zkušenost?
Lidé, kteří přijdou, by si z akce mohli odnést třeba právě tu osobní zkušenost. Akce je koncipována tak, aby pečující rodiny mohly přijít na vernisáž, kde na ně nikdo nebude koukat skrz prsty. Je to prostor, kde děti mohou křičet nebo plakat, aniž by to někdo bral jako rušení. Chceme vytvořit bezpečný prostor bez předsudků.
A pro návštěvníky bez osobní zkušenosti to může být obohacující v tom, že zjistí, že se mezi námi nemusí cítit nekomfortně. I když nebudeme všichni stát se sklenkou v ruce a tiše hloubat nad fotografiemi – i když to bude možná chaos a jedna velká improvizace – může to být skvěle strávený čas.
Prozradíte nám, jak se vám daří zorganizovat tak velkou akci plnou přednášek a jiných aktivit?
Aktuálně je největší výzvou dotáhnout vše do konce. (smích) Pořád něco plánuji a někdy mám pocit, že se nedokážu zastavit – nejraději bych z toho udělala akci, která poběží celý týden v kuse. Miluji organizování a v této akci se mi daří spojit úplně vše: focení, téma autismu, mé zkušenosti s PR i marketingem a samotnou osvětu.
Tak nás nalákejte – proč bychom měli přijet v dubnu, měsíci autismu, zrovna na vaši akci?
Hlavním pilířem je má autorská výstava fotografií „Hvězdy svítí modře“, jejíž vernisáž proběhne 11. 4. 2026 od 10 do 18h. Výstava pak v galerii potrvá do konce dubna. Na zahájení se můžete těšit na bohatý celodenní program: talentované děti na pódiu, představení organizací, které se autismu věnují, i otevření zajímavých témat. Bude zde také EFT terapeutka a koučka pro osobní konzultace, zacvičíme si jógu, poslechneme si zpěv, kytaru nebo autorské čtení. Obsluhovat vás budou skvělé děti z praktické školy. Můžete se těšit na drobné občerstvení i ochutnávku jídel ze sociálních podniků.
Chystám i další překvapení, která si zatím nechám pro sebe. Akce proběhne v krásných prostorách Dvora Všerad ve Všeradicích. Areál nabízí vyžití venku i v restauraci a pro ty, kteří pojedou z dálky, je možné zajistit ubytování v penzionu přímo v areálu. Těšíme se na setkání s vámi.
__________
Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / Na úvodním portrétu Monyka Vašková a na obrazu rodina Koželuhových / Ostatní fotografie Monyka Vašková Photography
Poznámka redakce: Vedle známé modré symboliky autismu se v posledních letech stále častěji objevují i jiné způsoby vyjádření, například barevná či zlatá „nekonečná osmička“, která zdůrazňuje rozmanitost spektra. Část sebeobhájců se od modré barvy distancuje kvůli jejím historickým konotacím. V praxi tak dnes vedle sebe funguje více symbolů.
