Je jich plné mateřství, jsou jich plné prázdniny. Dny, ve kterých se na první pohled nic nestane. Tři hlavní jídla a mezi nimi osm nesourodých svačinek. Jeden pokus odejít z domu, šest otevřených, volně pohozených knih, spánek zkrácený na polovinu, protože přesně tolik malému tělu stačilo, a lego, které se válí doslova všude. Všechno nedokončené, všechno rozdělané a mysl, která kope na všechny strany.

Ráda si píšu todočka. Jsou mi věrným společníkem i ve dnech, kdy mám v plánu jen hřiště a Zásilkovnu. Den předem napíšu, přes den splním, večer spokojeně a s pocitem úspěchu odškrtnu. Co ale ve dnech, kdy nemám co škrtat? Kdy se vlastně nic pořádného nestalo? Žádný výkon, milník, nikdo nic neudělal. Nic, až na nepořádek.

A přesto byly dobré, přesto stály za to.

Rozpustit se v těchto dnech mi trvalo dlouho. Nepřišly najednou, s prvním dítětem, byly dlouhé a bolely. Plné dívání se na ručičku, která se nehýbala. Plné „kdy už bude konečně večer?“. Plné věcí, které jsem chtěla dělat, ale nešlo to.

Po čase, měsících (letech?), jsem si pomalu začala uvědomovat, že v tom nejsem sama. Jsme v tom dva, tři (připočítejte si svůj počet dětí) – jak vnímá váš den zbytek party? Opravdu se v něm nic nestalo? Nic hodnotného? Nic, co by stálo za odškrtnutí? A co společná snídaně a sezení na klíně? Optikou mého nejmenšího to byl sen – vylizovat jogurt jazykem, zatímco ho škrábu. A vláčkodráha? Ta se taky nepostavila sama. O půlhodinovém uspávání plném tulení ani nemluvím.

Optika – rodič má pocit, že se ten den nic nestihlo, zatímco dítě má všechno, úplně všechno, co si vždycky přálo – mi pomáhá. Nechci vám tvrdit, že funguje nemít hranice ani čas a možnost věnovat se tomu, čemu chcete. Chci vám říct, že funguje absolutní rozpuštění se. Ponořit se do dnů jako v prvních dnech šestinedělí. Odevzdat se jim, pokud si to situace žádá a okolní svět dovolí. A podívat se na den, který nám zdánlivě protekl mezi prsty, optikou malých očí.

Pokud se vám rozpustit v nicnedělání nepodaří, vymyslete si pro sebe malý úkol. Takový, který můžete dělat v bezprostřední blízkosti dětí, ideálně potichu a na zemi – mými osobními favority jsou pletení a čtení. Když si chci v takových dnech ukrojit alespoň chvilku pro sebe a děti mě kromě mé přítomnosti nepotřebují, mám svoje berličky. Stránky/očka mi utíkají mezi prsty, můj pocit nečinnosti mizí a pokud opravdu nemusíme nic než tohle, nastane křehký a hřejivý stav harmonie.

Příběhy, do kterých se ponoříte natolik, že vás simulace bagrů hned vedle vaší hlavy ani v nejmenším nevyruší:

📖 Dopisy od Sybil
📖 Město dívek
📖 Olive Kitteridge (nebo cokoli od Elizabeth Strout)
📖 Zapomeňte na neděli (nebo cokoli od Valérie Perrin)
📖 Zítra a zítra, zítra, zítra

Dny, které nikam nesměřují a nic nepřinesly, totiž neexistují. Jsou jen momenty v našich hlavách, na které existuje snadný lék.

The post Dny, které nikam nesměřují appeared first on Martinus.cz Blog.

Knížku Penance od Elizy Clark jsem dostala od kamarádky k narozeninám. K těm předminulým. Ani nevím, proč jsem ji ještě nepřečetla, anotace mě lákala, prostě mi nějak zapadla do knihovny a přednost dostalo jiné čtení.

Proč si tedy pořád kupuju nové knížky? Protože to miluju. Takhle jednoduché to je. Taky protože vůně nové knihy, příslib neobjeveného příběhu, podpora oblíbeného autorstva nebo nakladatelství, zalíbení v pěkné obálce. Potřeba knížky vlastnit je ve mně pevně zakořeněná a i když knihovny miluju podobně jako nákupy nových knih a nesmírně jim fandím, máloco mi způsobí tolik radosti jako koupě nové knihy.

Horší už je najít si čas na to všechny tyhle knižní poklady přečíst. Ty malé chvilky (většinou) před spaním nebo občas v kavárně, ukradené mezi péčí o batole, domácnost a prací, ani zdaleka nestačí k tomu, abych přečetla knížky, které už se usídlily u mě v knihovně. A stejně pořád kupuju další.

Asi se to dá shrnout tak, že knížku si koupím ve chvíli, kdy mě nadchne. Čtu ji ale až tehdy, kdy se potká čas, nálada a pozornost. A to (většinou) není najednou. Některé knížky tak u mě doma na přečtení čekají měsíce i roky.

Nikdy jsem neměla pocit, že musím nejdřív disciplinovaně přečíst všechno, co už doma mám. Beru knížky jako tu nejhezčí možnou domácí dekoraci a moje filozofie zní: čím víc, tím líp! To, co už opravdu neplánuju číst, s lehkým srdcem odešlu skrz Knihovrátek. Na druhou stranu já ty knížky, co mám doma, chci opravdu přečíst. Proto mi i po letech tahle drobná milá připomínka, jako je Den nepřečtených knih, dává smysl a těší mě. Poctivě si 31. srpna vytáhnu jednu knížku, co mám v knihovně, a rozečtu ji.

Dneska nehledejte další novou knihu. Běžte do své knihovny a vyberte si jednu, kterou už tam máte dlouho. Možná po pár kapitolách zjistíte, že tahle kniha už není pro vás, a pošlete ji dál. Nebo se budete divit, proč jste ji nechali čekat tak dlouho.  Já si 31. srpna dočtu Penance, co budete číst vy?

Den nepřečtených knih v Martinusu slavíme dvěma tichými čtecími party: v brněnské knihkavárně a na střeše pražské Radosti. Krom toho se vás tady taky ptáme, kolik nepřečtených knih máte doma (a když se na stránku mrknete, zjistíte, že v tom vážně nejste sami). Čteme si spolu i o samotě, pět minut i pět hodin, venku i doma.

The post Proč si pořád kupujeme knihy, které nestíháme číst?  appeared first on Martinus.cz Blog.

Aneta Zimová je jedna z našich oblíbených knihomolských bytostí na Instagramu, kterou sledujeme kvůli tipům na knihy i pro její citlivé oko fotografky. Nechte se inspirovat jejími odpověďmi na naše všetečné knihomolské otázky!

Kdybys měla sebe jako čtenářku popsat třemi slovy, která by to byla?

Hladová, nadšená, kritická.

Kde započala tvá láska ke knihám?

U základní školy jsme měli knihovnu a já milovala tu vůni a paní, která tam pracovala. Strašně mě fascinovalo kolik knih zná a doporučí. A do toho byla strašně komická. Bílý vlasy ve dvou culících s několika barevnými gumičkami a sponkami, brýle, červená rtěnka, předkus. Taky jsem tam objevila knihy Jaqueline Wilsonové a tím naprosto a totálně odstartovala život knihomola. Žádný knihy mě nenaučily víc empatie (v tom věku okolo 12 let), než ty její.

Hledáš v příbězích inspiraci pro focení?

To ne. Mě u focení inspirují lidi a nějaká jejich energie. Proto jsem vlastně začala číst. Chci poznat co nejvíc lidských příběhů a osudů, co to jen jde.

A co ty jakožto fotografka a výpravné tzv. “coffee table books” fotoknihy? Chceš je / máš je / zajímáš se o ně?

Milovala jsem je, ale podle mě to bylo jen proto, že to byl trend a já milovala ten pocit mít doma tu krásnou knihu. Ale reálně žádná z těch knih v sobě nemá hloubku, nebo příběh, ke kterému bych si vydobyla vztah.

Kdybys mohla do Cosmopolitanu vyzpovídat kohokoliv z autorstva by se ti zlíbilo, kdo by to byl?

Nad touhle otázkou přemýšlím nejdýl 😁 Nedokážu říct, jsem vděčna za kohokoliv.

Kdybys měla celý den dedikovaný je čtení, kde a jak bys ho strávila?

Oh bože! Přes kavárnu asi rovnou někam k vodě 🥹

Chodíš do knihovny?

Teď bohužel vůbec. Ale chci začít zas s Kajetánkem.

Jak vypadá tvoje knihovna?

Mišmaš.

Kterou knihu jsi právě dočetla, co máš rozečteno a co se chystáš číst?

Dočetla jsem Onesto, krásná. Čtu Císař radosti a Lázár. Těším se na všechny knížky, co mi doporučila Beátka (@plevel) do Cosmopolitanu a teď i díky vám dost myslím na Mother Mary Comes to Me od Arundhati Roy.

Jak si najít více času na čtení?

Furt o tom nemluvit a hledat výmluvy a prostě to udělat, ten čas je, jen kolikrát není prioritou. Pro mě je to každý den před spaním. Někdy 5 minut, někdy 30 min.

The post 10 otázek pro Anetu Zimovou appeared first on Martinus.cz Blog.

Každý člověk hledá v knihách něco trochu jiného. Jeden chce příběh, který mu zlomí srdce a ještě několik dní ho nepustí. Druhá potřebuje pestrou směs vztahů, tajemství, humoru a životních katastrof. A třetí nejraději sáhne po knize, u které od první kapitoly tuší, že něco není úplně v pořádku.

U příležitosti zářijového vydání nového románu Radky Třeštíkové Někdo to udělat musel jsme připravili kvíz, který odhalí, ke které knížce této populární české autorky tvoje čtenářská duše tíhne nejvíc.

The post Jaká kniha Radky Třeštíkové se k vám nejvíc hodí? appeared first on Martinus.cz Blog.

Neal Shusterman je americký autor, pod jehož rukou vznikají živé, promyšlené světy, plastické postavy a příběhy, které člověka nenechají chladným. Možná jste četli jeho sérii Smrtka (pokud ne, jděte do toho!), Sucho, Pravidla hry nebo některý z dílů série Bez šance.

Já osobně jeho knihy doslova hltám. Nejen proto, že jsou extrémně čtivé, ale hlavně: ať už se tenhle spisovatel zakousne do jakéhokoli tématu, pokaždé ve mně zanechají spoustu otázek.

Dnes se však nebudu pouštět do výčtu důvodů, proč si Shustermena přidat na reading list, a místo toho namířím reflektor přímo na něj. Připraveni? Tak pojďme na to!

Čtení bylo pro Shustermana doslova za trest

Představa, že autor desítek knih odmalička vášnivě četl, sice působí hezky, ale v případě Neala Shustermana je poněkud mimo. Na základní škole nebyl dobrým čtenářem. Vlastně čtení vůbec neměl rád. Učitelka ho dokonce posílala za trest do knihovny, což pro něj tehdy skutečně trest byl. Tedy, ze začátku…

… protože právě školní knihovnice Judith Shapiro dokázala názor malého Neala zvrátit. Nechávala ho pomáhat s rozbalováním krabic s novými knihami a dovolila mu vybírat si z nich ještě před ostatními dětmi. V té době se v něm něco zlomilo. Z kluka, který bral čtení jako nutné zlo, se postupně stal nejlepší čtenář ve třídě.

Spisovatele z něj udělaly extra kredity

Další klíčovou osobu potkal Shusterman v deváté třídě. Jeho učitelka angličtiny si všimla, že ho baví psát, a nabídla mu, aby každý měsíc vytvořil jednu povídku za extra kredity. Na výzvu kývl, protože body navíc zoufale potřeboval. Výsledek nicméně překonal očekávání: díky těmto úkolům navíc si Neal začal postupně připadat jako opravdový spisovatel.

Mimochodem, neznamená to, že byl vzorným studentem, který vždycky poslušně splnil přesně to, co se po něm chtělo. Sám vzpomíná, že dokázal odvést práci na jedničku, ale odevzdat ji pozdě, případně zadání úplně ignorovat a zpracovat si ho po svém. Jednou dokonce napsal celou esej o tom, proč je zadané téma naprosto nesmyslné.

V šestnácti se přestěhoval do Mexika

Když bylo Nealu Shustermanovi šestnáct let, přestěhoval se s rodinou z Brooklynu do Mexico City, kde jeho otec pracoval na jednom projektu. Strávil tam poslední dva roky střední školy a dodnes tuto zkušenost považuje za jednu z nejdůležitějších ve svém dospívání.

Život v jiné zemi mu rozšířil pohled na svět. Pomohl mu vidět věci z nové perspektivy. A možná se právě tady začala rodit jeho schopnost podívat se na společnost trochu zvenčí. Vzít něco, co považujeme za normální, otočit tím o několik stupňů a sledovat, jak se z rozumného řešení stává zákeřný problém.

Nová kniha, nové pero, nové místo

Neal Shusterman má jeden sympatický spisovatelský rituál. Když se pouští do nové knihy, pořídí si nové plnicí pero a zápisník. Zároveň nepatří k autorům, kteří by se zavřeli do pracovny a vycházeli ven pouze pro kávu. Raději píše přímo „ve světě“. Vyhledává nová a zajímavá místa, na kterých ještě nebyl, a nechává na sebe působit jejich atmosféru.

Své fanoušky propašoval přímo do Smrtky

Neal Shusterman svým čtenářům a čtenářkám nejen rád odpovídá, ale také bedlivě naslouchá tomu, co říkají. A svůj vděk fanouškům dokonce originálně promítl přímo do série Smrtka.

Když totiž pojmenovával postavy, vypůjčil si jména svých sledujících na Facebooku. Neudělal to ale tak, že by jednoduše okopíroval celé jméno jednoho člověka. Vždycky vzal křestní jméno jednoho fanouška, přidal k němu příjmení jiného – et voilà, nová postava byla na světě.

Právě tímhle způsobem vznikla například Citra Terranovová nebo Rowan Damisch. Takže ano – někde na světě skutečně žijí lidé, kteří mohou prohlásit, že se jejich jméno dostalo do jedné z nejznámějších dystopických sérií současnosti. Upřímně? Tím bych se chlubila taky 😇

Dostali jste chuť sáhnout po některé ze Shustermanových knih? Timing nemůže být lepší. V srpnu totiž v češtině vyšla novinka Virus štěstí, kterou určitě stojí za to prozkoumat. Protože znáte Shustermana: vezme myšlenku, která zní na první dobrou nevinně, lehce s ní pootočí… a najednou nestačíte otáčet stránky.

Tak schválně – bude štěstí v tomhle příběhu výhrou, nebo se z něj vyklube pořádný průser…?

The post Pikošky o Nealu Shustermanovi: Tohle vás na autorovi Smrtky překvapí appeared first on Martinus.cz Blog.

Řecké mýty jsou vlastně původní cinematic universe. Bohové se pletou lidem do života, rodinné vztahy potřebují vlastní mapu a jeden špatně zvolený ostrov dokáže prodloužit cestu domů o několik let. A Homérova Odysseia? To je ultimátní road movie – jen místo benzinek nabízí čarodějky, mořské příšery, kyklopa a boha moří, který si umí držet zášť opravdu dlouho. Odysseus se navíc v létě 2026 vrátil i na velké plátno v nové adaptaci Christophera Nolana, takže nastal ideální čas na pořádné Odyssea summer.

Než otevřete knihu nebo zamíříte do kina, zjistěte, jak dobře nejslavnější cestu domů znáte. Nápověda od Athény ani rychlé googlení z paluby se nepočítají.

The post Velký Odyssea kvíz: Zvládnete proplout těmito otázkami? appeared first on Martinus.cz Blog.

Minisérie na Oneplay vrací Simoně Monyové humor, ambice, rozpory i vlastní hlas a nás vybízí, abychom znovu otevřeli knihy, které jsem i já osobně dlouho odkládala do pomyslné poličky s nápisem “ženská literatura”, kam dřív v knihovnách a knihkupectvích spadaly autorky jako Betty MacDonald nebo Halina Pawlowská.

Seriál, který nechtěl vytěžit tragédii

Nejdřív jedna důležitá věc: Monyová není seriál o vraždě. Je to seriál o ženě, kterou by vražda neměla úplně definovat.

Příběh Simony Monyové samozřejmě obsahuje všechno, co by mohlo svádět k laciné true-crime podívané: slavnou spisovatelku, zdánlivě úspěšný život, toxický vztah a tragický konec. Tvůrčí tým se ale už na začátku rozhodl, že právě takovou cestou nepůjde.

Režisérka Zuzana Kirchnerová zdůrazňovala, že nechce příběh exploatovat prostřednictvím násilí a krvavých detailů. Kreativní producentka Klára Follová zase vysvětlovala, že cílem nebylo ukázat Monyovou pouze jako oběť, ale jako silnou, činorodou a někdy také komplikovanou ženu: matku, partnerku, podnikatelku, autorku i člověka toužícího po lásce a uznání.

Co na Monyové bavilo tolik čtenářek?

Simona Monyová napsala téměř třicet knih. Publikovala rychle, psala přístupně a nijak se netajila tím, že chce své čtenářky především vtáhnout do příběhu. Její romány se točí kolem manželství, nevěry, mateřství, sexu, stárnutí, ženského přátelství, rodinných očekávání i drobných každodenních bojů o moc.

To může na první pohled vypadat jako běžná výbava vztahového románu. Jenže Monyová měla dar zachytit okamžik, kdy se zdánlivě banální situace přestane jevit banálně.

Poznámka tchyně, která byla údajně míněna dobře. Partnerův vtípek, po němž se směje jen on. Únava, kterou okolí považuje za ženskou samozřejmost. Mlčení u stolu, v němž už je schovaný celý rozpad manželství.

Monyová psala o každodennosti, ale zajímaly ji trhliny pod jejím povrchem.

Její postavy přitom nejsou vzorné hrdinky určené k bezvýhradnému obdivu. Bývají žárlivé, unavené, ješitné, zamilované do nesprávných lidí a schopné velmi špatných rozhodnutí. Právě proto působí povědomě. Neříkají nám, jak správně žít. Spíš nám dovolují zahlédnout, co všechno si člověk dokáže namluvit, když se bojí samoty nebo touží po lásce.

Je fér říct, že dílo Simony Monyové není vyrovnané. Psala ve vysokém tempu, některé zápletky stojí na výrazných typech, jinde vítězí rychlost a čtenářská účinnost nad stylistickou jemností. K její tvorbě proto nemusíme přistupovat jako k nedotknutelnému pokladu, na který literární věda trestuhodně zapomněla.

Zajímavější je jiná otázka: Proč se knihy o ženské každodennosti tak snadno považují za méně důležité?

Určitě můžeme ale Monyovou číst jako autorku, jejíž knihy fungují také jako společenský archiv. Zachycují představy o manželství, ženské roli, kráse, úspěchu a rodinném štěstí v době, kdy se o emoční práci, citové manipulaci nebo partnerské kontrole mluvilo podstatně méně než dnes.

Popularita nemusí automaticky znamenat literární velikost. Rozhodně ale znamená, že se autorce podařilo zachytit něco, v čem se velké množství lidí poznalo.

Kde s Monyovou začít?

• Tchyně a uzený…
  Pro čtenářstvo, které chce nejprve ochutnat autorčin humor, ironii a cit pro rodinnou mikropolitiku. Kniha ukazuje, jak snadno se “dobrá rada“ promění v nástroj kontroly.

• Matka v krizi
  Mateřství bez instagramového filtru. Únava, chaos a pocit, že všichni ostatní to zvládají lépe – ideální ukázka Monyové v její odlehčenější poloze.

• Deník citového vyděrače
  Ostřejší čtení o manipulaci, sebestřednosti a vztahu, v němž jeden člověk neustále přepisuje pravidla ve svůj prospěch. Kniha pro všechny, kdo v literatuře rádi hledají red flags dřív, než je objeví postavy.

• Srdceboly
  Nejtěžší, nejtemnější a pravděpodobně nejdůležitější titul. Psychologické drama o kontrole a partnerském násilí, které ukazuje jinou Monyovou než její známější vztahové komedie. Počítejte však s obsahově náročným čtením.

Proč ji číst právě teď?

Protože jazyk, kterým o vztazích mluvíme, se proměnil, ale mechanismy popisované v jejích knihách nikam nezmizely.

Dnes častěji používáme výrazy jako citové vydírání, manipulace, izolace nebo ekonomická kontrola. Umíme lépe rozpoznávat takzvané red flags a víme, že násilí nemusí začínat ranou. Při návratu k Monyové proto v jejích textech můžeme uvidět vrstvy, které původní recepce překryla nálepkou oddechové četby.

Zároveň se příliš nezměnil tlak na ženy, aby byly současně skvělými matkami, partnerkami, profesionálkami, milenkami, hospodyněmi a sebevědomými bytostmi, které si navíc musejí celý ten cirkus náležitě užívat. Jen jsme k němu přidali nové aplikace, nové kosmetické rutiny a sofistikovanější slovník seberozvoje.

Simonu Monyovou nemusíme nekriticky zbožňovat. Měli bychom ji ale konečně číst bez blahosklonnosti a bez toho, aby poslední kapitola jejího života přepsala všechny knihy, které napsala před ní.

The post Simona Monyová se vrací. Tentokrát ji čteme jinak appeared first on Martinus.cz Blog.

Některé knihy se stanou bestsellery. Jiné se zapíší do historie. No a potom je tu Harry Potter, série, která se pro mnohé stala součástí dětství, dospívání i dospělosti. Od vydání prvního dílu Harry Potter a Kámen mudrců uplynula desetiletí, ale zájem o příběhy z Bradavic nepolevuje. Knihy se pořád prodávají, vznikají nová vydání a dokonce i další adaptace, fanouškové se vrací k původním filmů a kouzelnický svět objevují nové generace. Proč nás tak fascinuje chlapec, který přežil?

Dospívání s Harrym

Jedním z nejzásadnějších důvodů úspěchu Harryho Pottera je to, že čtenářstvo nevyrůstalo jen vedle jeho příběhu, ale často jakoby rostli přímo s ním. Harry nastupuje do Bradavic jako jedenáctiletý chlapec a s každou další knihou řeší složitější otázky – přátelství, první lásku, ztrátu, zodpovědnost a smrt. Podobnými životními etapami přitom mohli procházet i jeho „vrstevníci“ ve skutečném světě. Vzniklo tak pouto, které je u knih poměrně vzácné: postavy nepůsobí jen jako hrdinové na papíru, ale jako staří známí, se kterými jsme se potkávali znovu a znovu celé roky.

Jen málokterá kniha nám nabídne svět, ve kterém bychom chtěli doopravdy žít. Bradavice jsou ovšem přesně takovým místem: magické, fascinující a zároveň neodolatelně rozkošné a „skutečné“ právě tolik, aby působily jako opravdový domov. Školní přátelství, rivalitu mezi spolužáky či oblíbené a neoblíbené učitele J.K. Rowling obohatila o pohyblivá schodiště, mluvící portréty a čarovné předměty. Výsledkem je svět, který si dokážeme představit jako naše vlastní druhé bydliště – místo, které dobře známe a ke kterému jsme si vytvořili vztah.

Zásadní témata schovaná v dobrodružství

Série Harry Potter je na povrchu jednoduše příběhem o magii. Ve skutečnosti ale vypráví o tématech, které jsou extrémně nadčasové. O lásce, přátelství, odvaze, předsudcích, ztrátě a boji mezi tím, co je správné, a tím, co je jednoduché. Jako čtenářstvo se můžeme měnit, ale otázky, které příběh klade, zůstávají stejné. Harry Potter tak nestárne společně se svou generací, protože každá nová se v něm taky najde.

Při opětovném čtení (přiznejme si, že těch bylo nekonečno) Harryho Pottera často zjišťujeme, že nás oslovují úplně jiné postavy než kdysi. Jako děti možná fandíme Harrymu nebo se dokážeme ztotožnit s nešikovným Nevillem nebo zábavným Ronem, ale později najdeme zajímavé odstíny charakteru v McGonagallové, Snapeovi a Brumbálovi. Právě tahle mnohovrstevnatost způsobuje, že se k sérii můžeme vracet opakovaně a pokaždé se v ní dá objevit něco nového. Není to příběh jednoho hrdiny, ale mozaika lidí s vlastními chybami, traumaty a silnými emocemi.

Pocit, že někam patříme

Jen málokterá knižní série dokázala vytvořit tak silný pocit sounáležitosti jako série Harry Potter. Koleje v Bradavicích se staly něčím větším než jen součástí příběhu, pro spoustu fanoušků představují součást identity (ahoj, já jsem Nebelvír!). Každý zkrátka ví, kam by ho zařadil Moudrý klobouk. Už jen tenhle jednoduchý prvek vytvořil obrovský prostor pro diskuze, společné zážitky a budování komunity, která intenzivně funguje dodnes.

Harry Potter navíc nikdy nezůstal zavřený mezi stránkami knih. Fanoušci píší svoje vlastní fan fiction, tvoří teorie, kreslí ilustrace, organizují setkání a vedou nekonečné debaty o postavách a událostech. A to ani nebudeme dopodrobna zabrušovat do dalších knih, filmových adaptací a počítačových her, které jsou inspirované tímhle kouzelnickým světem. Streamovací platforma HBO navíc přinese nový seriál o Harrym Potterovi, díky němuž se očekává nová mohutná vlna zájmu o potterovský svět. Právě tahle schopnost inspirovat další a další tvorbu je znakem skutečně velkých příběhů.

Nostalgie, která není jen nostalgií

V souvislosti s Harrym Potterem se často hovoří o nostalgii. Mnozí z nás se ke knihám vrací proto, že jim připomínají dětství, první čtenářské zážitky nebo netrpělivé čekání na další díl. Sérii však objevují i děti, které se narodily dávno po vydání posledního dílu. Harry Potter se stal příběh, který rodiče odevzdávají svým dětem podobně jako kdysi pohádky nebo klasické dobrodružné romány.

S tím se samozřejmě pojí i hořká pilulka v podobě výroků Potterovy autorky, J.K. Rowling, která se už dlouhé roky hlasitě zasazuje proti trans osobám. Není nám to jedno a velice nás mrzí, že spisovatelka, která nám v Harrym Potterovi ukázala, že jinakost by měla být přijímána a nikoli popírána, se aktivně vyjadřuje proti menšině, která nikomu neubližuje. Svět Harryho Pottera ale už podle nás dávno nepatří jen jeho autorce, patří i nám, jeho čtenářstvu, které k němu i navzdory výrokům autorky může mít silnou citovou vazbu.

Možná nejkrásnější vysvětlení popularity Harryho Pottera je úplně jednoduché: do těchto knih se lidé rádi vrací ne proto, že neznají konec, ale právě proto, že ho znají. Bradavice, Velká síň, jízda Bradavických expresem či návštěva Příčné ulice vyvolávají pocit bezpečí a domova. A knihy, které v nás tyto pocity dokáží vyvolat, se obvykle stávají klasikou.

Právě proto Harry Potter pořád funguje. Není to jen fantasy série o kouzelnících. Je to příběh o dospívání, přátelství a hledání svého místa ve světě. A takové příběhy nikdy úplně nezestárnou.

Praktické kouzelnické otázky

Je Harry Potter kniha pro děti?

Ano! První knihy jsou vhodné približně od 9-10 let a patří mezi nejoblíbenější dětské fantasy příběhy. Série však postupně dospívá společně se svými hrdiny, takže pozdější díly řeší i vážná témata a jsou mnohem temnější. Při výběru je dobré zohlednit i citlivost konkrétního dítěte.

V jakém pořadí bychom měli knihy číst?

Nejlepší je začít od první knihy Harry Potter a Kámen mudrců a pokračovat podle pořadí vydání. Každý díl navazuje na ten předcházející a postupně rozvíjejí postavy i celý čarodějnický svět. Nebojte, pokud se vám knihy budou zamlouvat, vsadíme se, že celou sérii budete číst jednou za pár hezky pěkně od začátku do konce.

Co číst po dočtení celé série?

Pokud vás bavila magická atmosféra a dobrodružství, můžete zkusit například série jako je Percy Jackson nebo Artemis Fowl. Pokud vás lákají draci a další magičtí tvorové, sáhněte po knihách jako je Odkaz dračích jezdců nebo Skandar a zloděj jednorožců.

Dospělému čtenářstvu doporučujeme fantasy příběhy Terryho Pratchetta, Brandona Sandersona nebo sérii Píseň ledu a ohně.

Jak si udělat magický výlet po potterovsku?

Chcete-li se po dočtení Harryho Pottera ponořit do příběhu ještě více, vřele doporučujeme (krom klasické návštěvy představení Harryho Pottera a Prokletého dítěte a filmových studií v Londýně) i cestu po filmových lokalitách. Když si většina čtenářstva představí exteriér Bradavic z prvních filmů, často myslí na hrad Alnwick, který se nachází v anglickém hrabství Northumberland. Legendární železniční most, po němž projíždí Bradavický expres, se jmenuje Glenfinnan Viaduct a najdete ho ve Skotsku. Londýnské nádraží King’s Cross je zase domovem slavného nástupiště 9 a ¾ a ačkoli kouzelný perón ve skutečnosti neexistuje, nádraží se stalo poutnickým místem fanoušků z celého světa.

Historická viktoriánská tržnice Leadenhall Market v Londýně posloužila jako předloha pro Příčnou ulici a vstup do Děravého kotle. Kam se vypravíte nejdřív? 

The post Harry Potter: Proč nás Bradavice nepřestávají fascinovat appeared first on Martinus.cz Blog.

Nedalo nám to a zadumali jsme se nad tím, co bychom doporučili k přečtení někomu, kdo právě viděl 5 filmů, co námi zarezonovaly nejvíc. Párování knížek s podobným vibem jako mají tyhle filmy nás bavilo převelice a doufáme, že vás bude taky – a že to třeba bude inspirace na (skvělý) film i na výborné čtení!

Chica Checa (režie Šimon Holý)

Pětapadesátiletá Zdena (Pavla Tomicová) na první pohled vede obyčejný život venkovské pošťačky. Jednoduché to ale nemá. Dům se rozpadá a samotu jí pomáhají zahánět okurky a televize. Její syn Lukáš (Jan Cina) žije ve Francii – úspěšný, šťastný, vzdálený – aspoň tak to působí na obrazovce starého počítače, přes který jsou občas v kontaktu. Když Lukášova babička Věra (Věra Janků) vysloví své poslední přání – vidět Helenu Vondráčkovou – zdá se to jako rozmar umírající ženy. Jenže s příjezdem Lukáše domů přijede i tajemství, které roky pečlivě chránil.

Jeho návštěva spustí lavinu: ukáže se, že je gay a živí se jako úspěšná drag queen Chica Checa. A také že Zdena touží po jiném životě, než okolí očekává. Snaha udělat devadesátileté babičce radost spojí Lukáše a Zdenu dohromady a možná trochu překvapí i je samotné. Protože když přestanete lhát svým nejbližším, musíte přestat lhát i sami sobě.

Film staví do centra ovdovělou vesnickou pošťačku Zdenu, poslední přání její matky, sblížení se synem a touhu po jiném životě – podívali jsme se tedy na zoubek knihám, ve kterých tohle rezonuje.

Naše tipy ke čtení:

📖 Babička pozdravuje a omlouvá se (Fredrik Backman)
📖 Zápisky z tranzice (Daniela Špinar)
📖 Nikdo není sám (Petra Soukupová)

Pramen (režie Ivan Ostrochovský)

Elegantní lékařka Ingrid (Aňa Geislerová) pracuje v polovině 80. let v zapadlé okresní nemocnici. Sevřená vyčerpaným manželstvím a stagnující kariérou věnuje většinu času svým pacientkám. Přivádí na svět děti a ukončuje nechtěná těhotenství. Romským ženám provádí také sterilizace, aniž by plně rozuměly jejich důsledkům. Nové přátelství s mladou a bezprostřední sanitářkou Agátou přiměje Ingrid vidět věci v jiném světle. Začne zpochybňovat pravidla, která dosud netečně dodržovala? Působivé drama Ivana Ostrochovského otevírá nevyřešenou kapitolu československých dějin, kdy o možnosti mít děti rozhodoval stát.

Vybrali jsme tři silné tituly, které reflektují primárně to, jak systém zasahoval do (ženských) životů.

Naše tipy ke čtení:

📖 Bílá Voda (Kateřina Tučková)
📖 Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou (Elena Lacková)
📖 Neviditelné ženy (Caroline Criado Perez)

Padlé ovoce (režie Aung Phyoe)

Realita současného Myanmaru může v očích dvou mladých žen vypadat tíživě. Uprostřed textilní továrny průmyslového Rangúnu čelí pracovnímu vyčerpání, sociálnímu útlaku i ekonomické nejistotě. Drsný rytmus všedních dní ubíjí možnosti mezilidského spojení, i tak ale obě ženy nepřestávají snít o nalezení intimity a úniku. Když se sobě navzájem přiblíží, rozvibrují dosud umlčované předivo vlastních emocí. Dlouho očekávaný debut režiséra Aung Phyoe se rozvíjí v odstínech ticha, drobných gest a nevyřčených přání. V podmanivém rytmu mezi něhou a surovostí pak přemýšlí o tom, jak přežívají ženské touhy v zemi, kde blízkost i láska mezi ženami zůstávají společensky nepřijatelné.

Hledali jsme knihy křehké i vysvětlující non fikci a jsme zvědaví, jestli si myslíte, že se nám to podařilo.

Naše tipy ke čtení:

📖 Na Zemi jsme na okamžik nádherní (Ocean Vuong)
📖 Dívka, žena, jiné (Bernardine Evaristo)
📖 Život na míru (Marek Rabij)

Nečekaný host (režie Mads Mengel)

Karl a Emilie se v luxusním přímořském letovisku chystají slavnostně oznámit jméno svého dítěte a oficiálně ho tak přivítat na svět, když se náhle objeví Karlova matka, se kterou před několika lety přerušil kontakt. Karl chce, aby odjela, ale jeho sestra trvá na tom, že s ní žádné problémy nebudou. Během víkendu plného napětí tak začínají před zraky hostů a příbuzných ožívat staré vzorce chování i dávné křivdy a oslava přechází v otevřenou konfrontaci.

Komorní dánské drama začíná rodinnou oslavou narození dítěte, ale příchod Karlovy matky, se kterou několik let není v kontaktu, otevře staré rány a nevyřešenou minulost – omrkli jsme tedy tituly, které nám připomínají, že minulost se vždycky ozve a taky jak komplikované a bolavé rodinné vztahy často umějí být.

Naše tipy ke čtení:

📖 Je matka mrtvá (Vigdis Hjorth)
📖 Sestry Blueovy (Coco Mellors)
📖 Na Závisti (Marie Irová)

Šťastná rodina (režie Jan-Eric Mack)

Niki sice pracuje na dvou místech, malé výdělky ale sotva stačí na pokrytí životních nákladů a péči o dvě malé děti. Když jsou děti ponechány bez dozoru, omylem zapálí kuchyň a švýcarské úřady je přemístí do pěstounské rodiny na druhou stranu země. Navzdory zákazu se je ale Niki rozhodne vystopovat. Film vychází ze skutečné události. Jeho devízou je silná, ale současně ambivalentní postava, která svým jednáním odstiňuje jak obrysy rigidního sociálního systému, tak i palčivé rozhraní mezi rodičovským instinktem a osobní odpovědností.

Film proti sobě staví rodičovský instinkt, osobní odpovědnost a státní systém – právě takové knihy jsme se snažili najít.

Naše tipy ke čtení:

📖 Demon Copperhead (Barbara Kingsolver)
📖 Ohníčky všude kolem (Celeste Ng)
📖 Velká samota (Kristin Hannah)

The post Co si přečíst po letošním KVIFFu appeared first on Martinus.cz Blog.

Stačí si udělat jednoduchý kvíz, abyste zjistili, co si přečíst letos v létě! 😁 Na základě několika dovolenkových otázek vyzjistíme, jaký typ čtenáře či čtenářky pravděpodobně jste a jsme zvědaví, jestli se nám podaří vybrat vám to pravé čtivo na prázdniny. Dejte nám vědět na Instagramu, co vám vyšlo a pokud bychom se náhodou netrefili, zkuste se na knižní tipy optat našeho Knihomolského pomocníka.

The post Která kniha se k vám hodí letos v létě appeared first on Martinus.cz Blog.