V šlépějích jara zem šeptá bosým nohám: tichá oslava.
Chtěla mě spatřit, než projiskřím životem: Má Vlasatice! * Slétl z nebes v dům zářný vláken pás připomenout, že prach JSEM.
Ladoňka v rose: tak nepodobná Tobě! Zmírá - rodí se. * Rdí se před kvítkem jinovatka - jak laňka v trávě ďolík mám.
Cestou ze školky Vzkaz od těch nejmilejších V prachu všedních dní
Tráva sesychá Po stehnech mi stékají Čůrečky potu
Po cestách ztrácím květinové knoflíky - dárky od dětí…
Vůně stodoly svraskalé touhou: skočí dítě do sena? . . . Rozdrnkat pavoučí sítě.
Zastávka Slunce rozpouští jinovatku. Kde mráz zůstává?
Hravost, veselost, kuriozity, radost z maličkostí, co mi prozáří okamžik, léto 2022.
Brnem č. 34 Symbióza Drátem naroubovaný amplion houbový přes bluetooth vysílá co skryto za slovy. Co vše mi poví - liška podšitá - potrhlý výrustek tlampačový?
Brnem č. 35 Transformace V Duckbaru pomalu popíjím, Ne-trpělivě zírám do stropu - ně-kdy zmíráme zaživa - Vždy když život prýští ze všech svých stěn. Být můra nechám se sežehnout, Takhle čekám, co příjde: Štěstí i verš nezná mezí.
Brnem č. 36 Párty U Jelena Opět hledím vzhůru Naplněna spiritem Ač vzduch vyprchá Balónek splaskne Stále doznívají Pocity slastné
Brnem č. 37 Tak trochu úděl lásky: časem schne a uvadá. Ještěže o ni můžeme pečovat: nechávat vyrůst nová kvítka a halůzky... rejdit pak prsty znova pod blůzky.
Brnem č. 38 Nech si tu génia hrát, že vila Tugendhat nevede housky, je vlastně náhoda, řetězec památek dědictví národa, Brněnské Banksy _ _ _ _ _ _
Brnem č. 39 Za úplňku prázdný dům vyplakal slzy jak hrachy: slaví narozeniny? Slepen z jednoho těsta - architektonický um i místa budící strach i místa plodící prachy, tvoří jeden jediný genetický kód města.
Brnem č. 40 ZvrácenáNa pět minut si zalezu za zrcadlo a prožiju tam celý den, ale nebudu se jak někdo dobrodružně trmácet, natahovat a zkracovat a debatovat s housenkou… Budu sedět, možná sama, budu pít, možná něco neškodného, nekouzelného, budu si číst, možná, a budu čučet… čučet do svého převráceného světa a ignorovat natěšené švitoření a ševel konce června. To se mi snad jen zdá... Nemám ráda období příslibů prázdnin. Prostě nemám.
Brnem č. 41 SmArt Juxtapozice světel a otvorů Blízkost těl během hovorů Tak závratné hlubiny vyvrtává Že raději v mělčinách vytrvávám A o samotě se zanořím zase víc do nitra Zde odpor klást nesvedu Zde tvořím plástve medu Jímž slepím k sobě vše co chci A nemusím být chytrá.
Brnem č. 42 V autobuse č. 84 poslouchám staré dámy: ,,Oni tam vysadijó stromy." ,,Udělaji korzó." ,,Tak jak je to u Seiny." V Brně nám roste Paříž!
Brnem č. 43 Jasně, přeskoč to, zmáčkni čudlík, ťukni prstem, nevnímej to, prostě to ignoruj, normálně to skipni, tu pitomou, řvoucí slátaninu. Přidávaj' další? Uvař si kafe. Jdi se vyčůrat. Dívej se jinam. Vypni zvuk. Vypni to. Vypni. Nainstaluj si adblock. Jenomže, tady jsme na Ústředním hřbitově, a něco mi říká, že tohle už jednoduše přeskočit nemůžu...
Brnem č. 44 Letmým pohledem zhlédnu prostor svý duše: je plný světla.]]>
„Blíží se 15. hodina. V maringotce, za chvíli vypnu světlo a 7 dní budu potmě. Petrovi Pokornému jsem řekla o svém dnešním snu – že jdu do tmy po schodech a dole jsou dveře. Sklep?“ (zápis z mého deníku 19. 2. 2023)
Jak to začalo, podruhé
Po třech letech jsem absolvovala svůj druhý pobyt ve tmě, v termínu od 19. do 26. 2. 2023, opět v Hlubokých Dvorech u Tišnova. Tohle místo je pro mě ideální, jak svou polohou, tak daný prostor svým uspořádáním – dokonale navržená poustevna, která je naštěstí v úrovni se zemí. Ovšem obrazně řečeno jsem zde měla možnost sestoupit do nižších pater svého vědomí a prozkoumat jeho skrytá zákoutí. Tma si mě zavolala v listopadu, když mi v papírnictví přišel pod ruku sešit s černými stránkami. Ještě ten den jsem napsala Petrovi mail a brzy jsme se domluvili na termínu. Týden před nástupem jsem si uvědomila, že Tma se stala jen další položkou na mém to-do listu a já měla již den po ukončení pobytu naplánované aktivity… Stopka!!! Hluboký nádech a výdech, vrátit se k sobě, ke svému záměru a následně i ten pustit a odevzdat se neznámému. A tak jsem postupně začala před odjezdem zpomalovat a vědomě se chystat. V daném týdnu jsem si také přečetla svůj příběh z minulé Tmy – díky za něj! – a vzala jsem si k srdci svou radu nezapínat po ukončení terapie hned mobil. Už den před nástupem jsem se přepnula do off-line režimu a plánovala v něm zůstat ještě dva dny po skončení (což se mi podařilo dodržet a jsem ráda). Pokud bych mohla poskytnout nějakou univerzální radu pro tuto ryze jedinečnou zkušenost, tak je to právě tento digitální a celkově informační půst. Důvody i blahodárné účinky jsou zřejmé.
Jak mi bylo tentokrát?
Věděla jsem sice, do čeho jdu, ale stejně jako jsem poprvé přípravu na Tmu srovnávala s porodem své první dcery, tak i zde platilo, že podruhé to může být dost jiné. A svými způsobem bylo. „Velmi rychle jsem se přepnula do režimu, co chci, po tom sáhnu.“ – prohlášení z minulého pobytu platilo dokonale i tentokrát a praktické pobývání v absolutně temném prostoru mi v podstatě nedělalo žádné potíže. Vše, co jsem potřebovala, jsem měla po ruce, nic navíc, ani nic nechybělo.
Ovšem to, co přebývalo, byl neustálý kolotoč myšlenek, vizí, úkolů – hypertrofovaná hlava -, a také jakási úzkost, kterou si z minula až v takové míře nevybavuji (zapomněla jsem?). Přisoudila jsem to náročnému a na události nabitému uplynulému tříletí a také mé potřebě mít vše co nejvíce pod kontrolou. Podivně jsem se v prostoru totální černoty krčila, ač k tomu objektivně nebyl důvod. Držela jsem se stěn a rohů. Vždy mě překvapí, jak ten malý prostor vypadá po zhasnutí mnohem větší. A ta prázdnota byla pro mě tentokrát docela děsivá (ale i minule to nebylo ze začátku zcela příjemné).
V závalu
První den po probuzení jsem viděla nad postelí u svých nohou rozsvícenou lampu vrhající kužel šedavého, mlžného světla a viděla jsem ji i poté, co jsem nevěřícně zavřela a znovu otevřela oči (skutečná lampa byla vytažená ze zásuvky). Vylekalo mě to a od té chvíle už mi hlava podobné „zvrácené anomálie“ dopředu vypínala. Měla jsem ještě sled snů, ve kterých se v daném prostoru svítilo a dokonce se tam vyskytli i lidé, což mě tedy dost namíchlo. Tady měla být přeci tma a klid! Ale úplnou černotu jsem před očima neměla. Od začátku se mi tam míhaly mžitky a třetí den, stejně jako minule, přišel starý známý „stroboskop“, na který už jsem byla nachystaná. Tentokrát nebyl tak konstantní a často se blikání úplně zastavilo. Mžitky se občas medúzovitě přelévaly, jinak jsem už nic mimořádného nezažila (má mysl tu možnost při tom mém prvotním úleku odfiltrovala). Ve tmě zkrátka opravdu není úplná tma.
Hned první den se mi vybavil můj oblíbený sloupek od Petra Hrušky V závalu. Já byla v závalu své mysli, která mě bez ustání zasypávala svou neskonalou důležitostí a nepostradatelností. Sešit na psaní jsem měla neustále po ruce, ale tentokrát mou zábavou nebylo tvoření haiku. Psala jsem, co mi tak skákalo přes cestičky mé rozbíhavé mysli. Žádné velké básnění, spíš úlevné vypisování; občas jsem si s něčím lámala hlavu jak to zformulovat, a pak jsem to prostě nechala být. Stejně jako sebe jsem postupně nechala být a přes stav zoufalství a melancholie jsem se v polovině pobytu přelila do radosti a přes poctivé prokousání se nudou nakonec i do onoho stavu čirého bytí a totálního přijetí, které je takřka nepopsatelné a pro mě tolik léčivé.
Autentické zápisky ze tmy
Temnotou sloupnutá na dřeň V nekonečnu stěn sevřená Prosím ať vypne stroboskop Nekonečnem stěn sevřená Blikot mžitek – má hlava sedřená *** Nad mým osamělým příbytkem Proletěla helikoptéra A nic zásadního se ten den ani nestalo *** Tesklivá samota si mě zotročila Můžu to vzdát Ale co bych venku dělala? Obstarávala a pospíchala vstříc chřtánu Raději volím tragickou letargii *** Pozvu letargii na meduňkový čaj třeba ji to uspí *** V sesli ruce do klína Klesly a tak si tam chvíli pobudou Chvíli delší než věčnost Jsem tak unavená Vyspávám životy i které jsem nežila Hlava skřehotá Když má složit verš Mlčí *** Co ještě chceš v té tmě dělat? Nic už děláš dlouho… Však můžeš ještě pokračovat *** Z tesknoty vyloupla se radostná vůně pomeranče *** Rekapitulovat Nekončící sledy příběhů Donutit hlavu konečně Kapitulovat Setnout samu sebe *** Čtvrtý den, když klíží se mi víčka Radost mi udělá Kyselá okurčička A ručička na hodinách se opět Nepohne *** Těším se na všechno A na všechny A teď se těším, že jsem Dám si jablko Dej si jablko Po nějaké chvíli: Dáš si to jablko? Chroupu jablko Protnu ticho šťavnatostí *** Mám kalimbu Kolíbu se tmou Libými tóny (koukám, klimbu) *** Čas mi odměřuje konvice S meduňkovým čajem *** Nech prázdno prázdnem Jen sleduj co se tam Snaží natlačit Prázdné prázdno Prázdnější něž prázdné Vyplněné tebou Nebo snad sebou Už neví se kým a proč Ale ví se přece! Hm, když si to myslíš… *** Vyčkám v peřejích času Až odhrnu závěs z veřejí *** Vyleze ještě něco na povrch? Třeba já? A dám si pivo s utopencem… V jedný hospodě ho Přejmenovali na neplavce Asi že utopenec je moc morbidní A jak přejmenovat rakvičku? Aj ten věneček bych si dala Až to tady dokonám Bude co slavit Nový život Nová Soňa! Staré chutě… *** Mám jablečný den: Místo nudou Ukoušu se Jablkem Věčný vypravěč Spřádá příběhy které Nikdo neposlouchá Uši se jen poslušně Ze slušnosti špicují Odezva žádná Ode zdi ke zdi nikdo nic *** Nuda s nudou Vnutily se mi do přízně A já jim to nevymlouvám Nuda se do mě zakousla Já do jablka A to už nemá do koho Už znám tohle místo Jak svoje boty který jsem Týden neviděla
Posvátná každodennost
Dny mi zpestřovaly návštěvy mého opatrovníka Petra, který mi každý den nosil konvici s meduňkovým čajem a jídlo – vždy večeři na daný den a na ten další snídani, oběd a svačinu v podobě ovoce. Velmi brzy jsem ztratila pojem o čase a řídila se čistě svým biorytmem – jedla jsem, když tělo dostalo hlad. Nachystané mlsání z domu zůstalo netknuté. Ve svém nekonečném volném čase jsem se věnovala zpěvu, uklidňujícímu drnkání na kalimbu, dechovému cvičení nádí šódhan (střídání nosních dírek). Když už jsem se v prostoru spokojeně zabydlela, cvičila jsem uprostřed na koberci jógu. Za největší uvolnění jsem považovala cvičení na „dezorientaci“ – roztočila jsem se a vyrazila s pobavením do prostoru, kde se asi ocitnu. Meditaci (meditaci klidu, kdy se soustředím na svůj dech a opakovaně se k němu vracím při vyrušení myšlenkami) jsem provedla jen asi třikrát; příliš mi nešla, ale i to je podstatná zkušenost.
Sny a bolesti
Přistihla jsem se, že někdy už jsem jen zoufale čekala na Petra a byla natěšená, jak mu povyprávím, co vše jsem zažila. Rozebírali jsme spolu celkem důkladně obrazy objevující se v mých snech (Petr se zajímá o procesově orientovanou práci). Pátý den mi Petr navrhl imaginaci, ve které si můžu utvořit svůj svět, své panství, a obydlet ho postavami, kdy každá z nich reprezentuje nějaké mé potřeby a mé dary. Nečekala jsem, že mi tato aktivita půjde. Imaginace se však bezuzdně rozehrála a já se nestačila divit, co vše se objevuje. Nádherný kýčovitý svět plný harmonie. Byla jsem za něj velmi ráda, protože mi velmi pomohl s tíživou ruminací, která mě ještě poslední den trápila. Stále se mi vracely myšlenky na situace a lidi, kteří se v mém životě v posledních třech letech objevili. S mužem jsme si prošli náročnou partnerskou krizí, která šla na dřeň našeho vztahu i nás samých. Pro mě obrovské transformační období. A já konečně řekla bolestným vzpomínkám, které už byly tolikrát v duchu i nahlas přežvýkané, dost! Ve svém imaginativním světě (který je mou reálnou vnitřní krajinou) jsem spontánně uspořádala rituál, ve kterém byly bolesti ošetřeny, spáleny a poslány po vodě definitivně pryč. Zbylo prázdno. Fyzicky jsem se z toho následně otřepala – stoupla jsem si ke sprchovému koutu (tomu skutečnému…) a tam to ze sebe vše setřásla. Obrovská, a přitom neokázalá, prostá úleva! Když jsem to líčila ten den Petrovi, zmínil, že už při vstupu v předsíni cítil, že se potřebuje oklepat… Tyhle proscesy mají sílu!
Tak jsem se rozloučila S prožitou bolestí Zůstalo prázdno Nechám ho prázdnem Nechám prázdno prorůst přítomností
Hvězdné nebe nade mnou
Druhý pobyt ve Tmě byl pro mě náročný a nesmírně léčivý. Poslední večer se mi vybavila překrásná vzpomínka na hvězdné nebe v Antýglu na Šumavě, kde jsme s mužem strávili naše první léto a muž se mi potom později svěřil, že přesně tam pod tím nejhvězdnatějším nebem, jaké jsme my dva kdy zažili, se rozhodl, že jsem ta jeho vyvolená, s kterou chce strávit celý život. A s touto vzpomínkou jsem šla poslední den ve Tmě spát.
Ráno, kdy mě čekal výstup na světlo po sedmi dnech, jsem byla docela nervózní. Vnímala jsem zvláštní směsici pocitů: měla jsem dojem, že jsem povyrostla (i ve snu se mi zdálo, že jsem veliká) a zároveň jsem cítila pokoru, až bázeň před nesmírnou prázdnotou. Hluboký respekt.
Když jsem ten den poprvé vykoukla ven na světlo, byla ještě noc (tipuji kolem čtvrté hodiny) a nade mnou zářily hvězdy. Stála jsem tam v té mrazivé „hodině mezi psem a vlkem“ se zakloněnou hlavou, co mi jen mé křehnoucí nohy dovolily. Po tvářích mi stékaly slzy dojetí.
Kdo má židli, bydlí
Tma mi nabídla mnoho kouzelných momentů a propojení. Za všechny zmíním ještě židli. Tento motiv byl prvním, o kterém se mi ve Tmě zdálo: bílá, lehce oprýskaná dětská židle, kterou jsem našla a chtěla si ji vzít. Petr ji potom v našem rozhovoru interpretoval jako to místo u stolu pro mé vnitřní dítě – dětskou zraněnou část, která nepotřebuje nic míň, než být kompletně přijata a vyslyšena. Týden na to již v běžném provozu jsem šla vyzvednout mladší dceru ze školky, v čase, ve kterém normálně nechodím, místem, kudy bych nešla, a co nevidím: u popelnice odloženou bílou, oprýskanou tonetku! Dospěláckou. Nerozvyklanou – naopak je to ta nejpevnější židle, kterou aktuálně u nás doma najdete. Odtáhla jsem si ji hrdě domů a teď na ní sedím, když sepisuji tento příběh. (Ten týden nám taky napsala kamarádka, zda by se nám nehodila dětská židle, kterou už doma nepotřebují…)
A takových motivů ze sna a propojení s realitou jsem zažila více.
Celý svůj pobyt bych mohla shrnout do názvu výstavy, kterou jsem zahlédla v průchodu, když jsem v den ukončení terapie šla v Brně do Chajovny potkat se s mým mužem: Sny a duchovní zkoumání. Přesným zněním si nejsem tak jistá, a když jsem se tam šla podívat v týdnu zas, už tam ta výstava nebyla.
V týdnu po Tmě jsem zažívala silný pocit, že se na utváření reality podílím.
Avšak tak jak jsem psala minule o své integraci a návrat ze Tmy jsem zde přirovnávala k sešupu „od Zenu k Šinkanzenu“, i nyní bylo nutné přijmout, že kouzlo se postupně až skokově vytrácí. Jak se mi hned v úvodu zmínil Petr: „Ze světla zbude jen světluška.“ Jenže, i když je maličká, neochvějně mi svítí na cestu a já věřím, že ji kdykoli můžu požádat o pomoc!
Tma je moje velká učitelka a léčitelka, a pokud přijde impuls, opět poslechnu. Za tu možnost nesmírně děkuji.
Dovětek – moje ranní modlitba
Ze tmy jsem si přinesla rituál či modlitbu, jimž říkám „semínko“. Každé ráno (vstávám kolem půl šesté, o víkendu i kolem půl sedmé) – po psaním deníku a po krátké 5-10 minutové meditaci zaměřené na dech – zaujmu jógovou pozici dítěte. Jsem v ní tak dlouho, jak potřebuju. Poté pronesu slova: „Kam padne stín strachu, klíčí odvaha.“ A postupně jdu do širokého dřepu a přes hluboký předklon obratel po obratli nahoru do vzpřímené pozice. Roztáhnu paže nad hlavou a podívám se na ně se slovy: „A roste krásný, silný, statný strom.“ Dále spojím dlaně před hrudníkem se slovy: „Tohle si slibuji s laskavostí k sobě a k celému světu“. Přičemž paže natáhnu před sebe a široce je rozevřu. Základ tohoto rituálu je pro mě nejen duchovní, ale také hmotný: Petr Pokorný mi na konci pobytu daroval tříletou lípu, neboť jsme se v posledním rozhovoru dostali k tomu, že pěstuje les a má na zahradě spoustu semenáčků. A já jsem zrovna chtěla u nás na zahradě strom zasadit. Lípa bylo moje tajné přání. Při ranní modlitbě tedy myslívám i na tento náš mladý stromek a přeju si, ať jednou dělá stín a radost našim pravnoučatům.
Hra Přeju si, aby Boží ruka odcvrnkla všechno zlo světa - co by se potom, kdyby zlo odcvrnkla, stalo s dobrem? Lidi s Bohem hrají kuličky.
Dokončila jsem třetí díl Dialogů s Brnem, který vždy obsahuje 11 koláží – 11 proto, že je to prostě ,,moje“ číslo. Dál pokračuju v této formě ,,deníku obrazů a slov“ a mohla bych si teď říct, proč vlastně? A taky to říct vám, koho to zajímá (a koho to jako zajímá? :)). Důvody můžou být různé a měnící se, ale jeden, který mě napadá: protože mi tohle tvoření pomáhá nenechat se divočinou města ubít, ale dovoluje mi s ní být. Položit se do ní a zavnímat jemnější vrstvy.
Přeplácanost podněty může být chvilkami zabavná, ale imrvere servírovaná drásá mé nervy. A tak si tím, že občas něco vydělím a pojmu po svém, snižuju stres.
Paradoxně tímto přispívám k další přeplácanosti, čímž už se nebudu zatěžovat, protože je to zbytečně stresující…
Brnem č. 23 Zlo zvítězí Stěží Když duši Střeží ... Pos-lové...
Brnem č. 24 h a j z l *** Když se nazývají věci pravými jmény.
Brnem č. 25 Jeden den našla jsem padlého anděla Druhý den už stál živý ve výklenku s větrákem A potom na střeše pod věží kostela A já zase našla ztracenou víru v lepší svět.
Brnem č. 26 Štěstí se dočká komu v křesle na klíně uvelebí se...
Brnem č. 27 Blízká setkání třetího druhu... U téhle sochy Michala Gabriela by se dal strávit celý den od svítání do soumraku - východ slunce na Maliňáku, západ na Svoboďáku. Jiná krajina. Zastavím se a dělám v tu chvíli nejdůležitějsí věc ve vesmíru: pozoruju. Pozoruju obří homoli cukru, kterou si pocukruju Kobližnou.
Brnem č. 28 "mám rád nádobí na kraji stolu, když těsně nepadá dolů" mám ráda nádobí z kraje stolu vycentrované, když žďuchanec lokýtkem těsně nedostane (a taky mám ráda nádobí zkraje umyto, když zbytky těsně zaschnout umí to...)
Brnem č. 29 HDP Hlavně Dost Poezie! Jakože růst růstu ne dost už! Nalívám dostatek benzínu Toho poctivýho z fosilií z hlubin Vířím slova-obrazy Zdroje JSOU nevyčerpatelné! Jsem poeticky konzervativní Žiju v obnovitelném obnovujícím se blahu
Brnem č. 30 Nu, neposlouchám a neposlech-nu Ale ten pouliční potisk Ten je nyny Ten by se mi líbil: Poslouchej Básnířku SK Zvlášť, když je to tvoje Matka! Ňuňánku...
Brnem č. 31 Tady a teď Tam a potom Občas nevím, Kde mi hlava stojí Pocity, Jako bych byla dvojí Zas...ta...vím se Nechám ji projít.
Brnem č. 32 V Kabinetu holičů Rozehrají partii nůžky s vlasy Kdo vyhraje tu asi... Roztřepené konce zprovodí ze světa Vyhraje si tu střihu chtivá Iveta
Brnem č. 33 Chlebíček: S ním si sednu na Studánce Než se o něm rozbásním Rozbalím ho a hnedle sním!]]>
Mám ráda chvíle, kdy se nic moc neděje: hořící svíčky.
Jiskry pod víčky: než se naději, chvíle dějeplná je.
Vnitřního klidu prý dosáhnu přijetím neklidu uvnitř.]]>*** Mám ráda plamínky...
O neklidné houpací síti Nezhoupnu se zpět do dětství - k přítomnosti zhoupnu se hravě. *** Uděláme kuk! Slunečné odpoledne - v síti ratolest. *** Na chvíli spočnu Nechám plynout oblaka Dítě se vrtí
Být jako ony - pod zemí jar vyčkávat - Nepomíjivé...
Po bílé cestě dojdu na kompost k třešni: jaro se láme.
Období, kdy chci našlapovat zvlášť jemně - země po dešti. *** Myšlenky dupou, zem po dešti nevnímaj' - domky pak křupou. *** Zem vodu vpíjí, hlemýždí karavana počítá ztráty.
S kvítím katalpy hrají si naše děti: strom se raduje. *** Nad hlavou sněží kvítí spadlé z katalpy: bílý koberec. *** Odpoutávání: květy už jí nepatří... to se naučit.
Léto
Na poli hrachu mezi stonky spřádá síť: chytá v ní slunce. *** Jak pavouk mouchu lapit obraz na sítě: život nevysát... *** K slunci upíná pavouk, já i rostlina svá jemná vlákna. *** Na poli strachu světlo pravdy stápí se v pavučině slov. (Jak v síti moucha pravda někdy lapena v pavučině slov.)
Dětství je molo: na jeho konci skočíš... A hraješ pólo.
Na břehu stojím jak přístavní pachole - racek se chechtá. *** Zadar nad ránem: zakotvím v hedvabí vln, nechám se unést. *** Moře pod ráhnem - vítr jemně ovívá rozpřáhlá křídla. *** I vzduch je slaný. Loď v dáli rozezvučí blízké varhany. *** Kdybych měla loď, byla by Bubamara. Moře mě děsí.
Ani živáčka. Zbytky v aleji snídá toulavá kočka. *** Všude suchopár. Rozstřikovače vody? Cikády nespí... *** Různých chutí druh, kde chléb nazývají kruh, známá chuť chybí... *** Chuť mi spraví, když mě na pláž Bolt dopraví. Globalizace. *** Než přijdou tropy, snídám se synantropy - ráno v Zadaru.
Tolik západů! Bez rakije, bez vína, přec kocovina.
ObdarovanáHorký letní den: teta napekla štrúdl a jabloň taky. *** Teplý štrúdl jíst: stačí si pod jablůňku odpoledne vlízt.
Oko (pásmo haiku) Z deníku čouhá tužka, kterou píšu. Nepíšu - civím. *** Zda vím či nevím o sobě víc, když píšu, ví jen můj deník. *** Dost soustředěně pozoruje mě můj deník: vidí pod povrch. *** Pod povrchem zase povrch Vrstva s vrstvou sousedí *** U mé postele tichý pozorovatel, lomozu plný... *** Lomoz slov lomoz slov Mozol... (btw mám ho na pravém prostředníčku) Zlom ticho zlom ticho Vol slovo vol ticho Lov... *** Vybrala jsem si (Ulovila jsem?) já jeho, nebo on mě? On mě - já deník. *** Love... chtělo by se až říct... *** Mohla bych si hrát donekonečna, takže tady to utínám. #btwmozol
V lese klasika: mlžné ráno po dešti a kafe s mlíkem.
Promlouvám s lesem potichými pohledy - naboso v blátě.
Pírko s kapkami. Měly se spolu potkat, tak slétly na zem.
Kapek plná síť: díky nim jsem nebi blíž na malinkou píď. *** Pozdravy zdálky: plsť diviznových listů zdobí korálky.
Fotím po dešti, pekelně se soustředím. Ruka dítěte. . . . ,,Mamiii, už nefoť, pojď hrát pexeso!!!"
Postojím chvíli po boku borovice: ná...dech... vý...dech...
Otevřená dlaň: okolíky drnkají o nebeskou báň.
Podzim
Proč lidi vzhlíží často a rádi k nebi? Cestu jim kříží.
Spadlá jablíčka posbíraly dětičky. A prádlo mokne.
Haiku-tkaní Lomoz dopravy - tak zní ráno nad řekou? Tisíc pavučin... *** Ráno nad řekou mžourá tisíci oky: pavoučí sítě. *** Pavoučí sítě mezi šprusle vetkané - mlha šprýmuje. *** Kapky na sítích vetkaných mezi sloupky - zamlžený most. *** Možno tkát dál...
Podzimní zátiší ∞ Matematicky analyzuju podzim: listů bezpočet.
Zblízka zazněly Struny podzimu: Festival samotářky.
Můžeš dopadnout někdy špatně a být jak kaštan rozšláplý. *** Oznamovací věta převedená do rádoby-haiku, s jemným důrazem na m ě k k o u souhlásku.
Na podzim Bohem omilostněné listy mohou odejít.
Meruňka zlátne: Pošta nám nyní chodí víc než obvykle.
Zima
Krása je v očích toho, kdo se dívá?
Pokračování cyklu koláží fotek a básní, které se zaměřují na moji aktuální domovinu a vyjadřují moje prožitky zimy 2021/22. Některé fotografie jsou z předjaří 2021, jinak foceno letos. K některým text doputoval záhy, jiné si počkaly. Většinou slovům obraz předcházel. Ovšem báseň vždy už někde byla. Jak zmiňuji ve svém deníku:
,,Ještě se ta báseň nevyklubala, ale už o ní vím. Už jsem ji zmerčila. A to mají básně rády – když už vím, že tam někde jsou. Ochotněji pak přicházívají. Mají otevřené dveře, okna, celý dům je vítá s otevřenou náručí. Jen ji nevyplašit, nebýt na ni moc hrr, ona by pak ztuhla a byla nepříjemně toporná. Nebyla by s ní řeč.“ (Ranní stránky, 12. 3. 2022)
Poslední (modro-žlutá) koláž vznikla jako dialog obrazu a slov paralelně a je mou bezprostřední reakcí na válku na Ukrajině (vypuknuvší 24. 2. 2022). Ačkoli jsem ji původně nezamýšlela zařadit, tento cyklus s ní pro tentokrát uzavírám.
kavárna Pelíšek, tř. Kpt. Jaroše
Brnem č. 12 Vzpomínka na kočičí kavárnu Pelíšek Knížní okénko zasněné číči zvané Rooibos: Víte, co na sebe? Nezapomeň na radost Zahrada pozemských slastí Národ se bránil Inline bruslení bezpečně HERA kuchařka Život pochází ze života Fyzika pro střední školy Walda žije! Kapesní atlas pěstování exotických rostlin Encyklopedie pro zahrádkáře Tutanchámon - jeho hrob a poklady Kniha o zdraví a nemoci Krásy tajemných hlubin Velká kniha o... PSECH??? Všechny tipy fakt super, děkuju Některé mega aktuální (na to bruslení teď fakt bacha) Jiné nadčasové, akorát Mám teda stejně radši Madetu Ale co mě z uvedeného seznamu Prostě dostalo Tak to obří symbolické poselství: Seznam se důkladně se svým potenciálním nepřítelem! Díky, Rooibosi, jsi fakt super :-*
Brnem č. 13 Prý si mám Svůj kočárek Letos Za-zi-mo-vat... Letos, Zimos Dělám, co můžu!
Brnem č. 14 Osvícena Stála a nabírala síly Na svou misi po městě Lightworker Světelná pracovnice Jako ona Rozdávat radost Na potkání Na noc se uklid(n)it Do vozovny
Brnem č. 15 Vlevo versus vpravo Není oukej... být bez domova Je oukej... snít si svůj sen Není oukej... na všechno kašlat Tak koukej držet hubu a krok. Nebo mám snad na výběr? V uších mi zní Už jsme doma Jó Nebo Nebo
Brnem č. 16 Senzuální Trčící nepatřičnost Zářivě modrého Gripu řídítek Jakoby k tomu celému Sličně pěstěnému Kolu Zcela nepochybně Neodmyslitelně Patřila Pěst na oko? Stačilo uvolnit Sevření Rozevřít dlaň A ladí to.
Brnem č. 17 Patetická I kdybych nenapsala Už ani čárku Nevyfotila ani stéblo Nevydala ani hlásku I kdybych jednou přecijen Naposled vydechla (Opravdu se to stane?) Kéž ve mně se uchytí A mnou proroste Křehkost žití
Brnem č. 18 Rozdrolená staletí Podepřít touhou Status quo uchovat Stačil, v času zajetí, Vzpomínku pouhou Žár srdce ukovat.
Brnem č. 19 Zimní pohádka******* Některé příběhy Jsou vskutku Nesmírně Strhující.
Brnem č. 20 Tři haiku Bělostně, tence v křá hnedle vypředené hnízdo v ústence. - - - - - - - Kdo jí se sveří, zví sílu izolační na vlastní peří. - - - - - - - Kdepak ty ptáčku...? V roušce v křoví u cesty jak na obláčku.
Brnem č. 21 Izolovaná růžová rozkošnost snad shledá tu pravou.
Brnem č. 22 S Janem Skácelem (*7. 2. 1922) Jednou ze vzpomínek na dětství jsou Vaše Uspávanky - na polici v mém prvním domově. V mém druhém domově tvoříte krajinu kovových trubiček. Lidé se s Vámi fotí a obdivují Vaše metalické křivky a průzory. Pomníky popírají smrt. A já se do jednoho z těch studených kanálků napasuju a budu Brnu číst na dobrou noc. ... Básník je kanálem z ticha do ticha...
Bloumám Brnem, svým domovem Jarní (terapeutické) haiku Nečiní v pýše: Matka čile buduje své jarní říše.
