Objevují se témata jako: jednání z pozice moci tzv. „mocenskost“, nedostatek respektu k podřízeným, agrese v komunikaci, manipulace, v horších případech šikana na pracovišti, či sexuální obtěžování.

Ždímání výkonu

Lidé bývají vnímáni jako stroje, či prostředky k dosažení výkonu. I přesto, že jsme v práci proto, abychom ji dělali, každý z nás bez rozdílu si zaslouží úctu a lidské zacházení. Šéf, který doslova ždímá pracovní výkon, dělá obrovskou chybu. Lidé mají tendenci ve stresu dělat více přehmatů a chyb, atmosféra je dusivá, což práci neprospívá a navíc se takový způsob zacházení projevuje vyšší nemocností a absencemi.

Manipulace v práci

Stále častější je již zmíněná manipulace v práci. Manipulace je vlastně skrytá agrese. Zatím co u agresivního šéfa víte, na čem jste, řekne, nebo vyřve vám svůj názor do očí, u manipulátora je typická zákeřnost, při které dochází k plíživému psychickému nátlaku, jež je často zabalen do milých slov. Manipulátor dokáže najít vaše slabé místo a je připraven k tomu použít nekalé taktiky.

Vzpomínám na jednoho svého klienta, jehož šéf s ním komunikoval tímto způsobem: „Tu zprávu nenapíše nikdo jiný lépe, než Ty, musíš zachránit náš tým“. Nebo: „Jsi správný kolega a pracant, tak vím, že na tu služební cestu pojedeš.“ Můj klient pak sedl, zachraňoval, psal zprávu třeba do půlnoci, jako kladný hrdina odjel na několik dní na služební cestu, i když slíbil partnerce, zůstane doma, protože měla termín porodu. Dělal to tak několik let, než si uvědomil, že je figurkou špinavé hry, ve které nejde o projevy důvěry a úcty v jeho schopnosti a nepostradatelnost, ale o využívání a manipulaci.

Lidé se pod vedením agresivně-manipulativního šéfa mohou cítit jako méněcenní, přestávají věřit svým schopnostem a sobě, jejich sebereflexe je zahalená strachem a obavami „co se zase bude dít v práci“, chybí jim prostor pro seberealizaci, vlastní nápady a kreativitu, nemají motivaci. To je věčná škoda nejen pro samotného zaměstnance, ale i pro firmu jako takovou, protože talent, potenciál i motivační síla takového člověka zapadne pod oním „drsným“ vedením.

Navíc tento stav neutěšený stav na pracovišti vyvolává dlouhodobý stres, který přináší rizika psychosomatického rázu. Objevuje se např. nespavost, migréna, depresivní stavy, syndrom vyhoření, nebezpečí závislostí, workoholismus, bolest či ztuhlost zad, poruchy trávení a nemoci zažívacího traktu, cévní a mozkové příhody, poruchy imunity…

Zdravý způsob vedení lidí

Ukazuje se, že funkční a zdravý model vedení lidí přináší koučovací manažerský styl. Řekla bych, že se začíná rozšiřovat především v mezinárodních korporátech, které ho k nám zavádí. Manažerský koučink podporuje u podřízených samostatnost, kreativitu, motivaci a důvěru v sebe. Takový způsob řízení klade na manažera velké nároky z hlediska času, ale vím určitě, že to vyplatí. Na začátku investovaný čas se vrátí tak, že pracovník zvládá více samostatných úkolů, dělá je s větší lehkostí a tak nějak rád.

Rozumím však dobře tomu, že koučink v řízení lidí nelze aplikovat a používat vždy, na všechny a na všechno. Nevhodný je například u krizového řízení, kdy je nutno jednat rychle, rázně a tzv. čistým řezem. Nevhodný je také pro nové pracovníky, čerstvé absolventy, apod. Tam se osvědčuje použít dobrý mentorink a později třeba přejít na koučink.

Rozdíl mezi šéfem – ženou a šéfem – mužem

Prvek ženství přináší do managementu více vnímavosti, chápavosti, porozumění, empatie, péče, někdy více emocí, což v případě konfliktních situací občas přináší těžkosti. Mužským prvkem je naopak připravenost jednat a hledat jednoduchá a racionálně založená řešení, někdy však prokazuje méně porozumění a tvrdost z hlediska vztahů, včetně vztahů k podřízeným. Oboje – jak mužské prvky, tak ty ženské jsou cenným atributem a oba póly se dobře doplňují. Takže doporučuji a podporuji, vyváženost mužství a ženství v managementu (pokud to lze), neboť síla je právě v té synergii.

Záměrně používám výrazy mužství a ženství, nikoli výrazy muži a ženy. Každý z nás máme v sobě tyto prvky namíchány v určitém a sobě specifickém poměru. Navíc je pravdou, že role mužů a žen jsou často v managementu a nejen v něm, nevyhraněné. Stírají se, nebo je stírají aktéři záměrně. Ženy přebírají roli mužů, jednají drsně a jaksi „chlapsky“ a tudíž nepřirozeně. Muži se cítí ohroženi a ve své roli znejistěni. Myslím, že je to škoda a že pro dobré řízení lidí i pro nás samotné a naše zdraví je lepší a důležité rozvíjet svoje skutečné já, jakkoli mužské či ženské je.

Vliv věku na management

Řekla bych, že vyzrálost, jež přichází s věkem, přináší větší schopnost nadhledu, otupuje hrany kariérní soutěživosti a dravosti a celkově přináší klidnější a více lidský způsob řízení lidí. Realita je však taková, že v manažerských pozicích se často objevují velmi mladí lidé, kteří jsou draví, výkonní, mají dobrou profesní průpravu a rozumí svému oboru. Mladý dravý manažer, jež rychle vyrostl, pak může mít tendenci používat více sílu, jež pramení z nadřazenosti pozice a pomocí které si udržuje autoritu. U mladých lidí v manažerských pozicích chybí, (a nelze jim to nijak vyčítat), životní zkušenosti, které přichází až léty a přináší onen nadhled, jistotu, vnitřní klid a ukotvenost. Starší manažer je z hlediska autority ve výhodě, většinou ji již vybudovanou má, což je dáno mimo jiné i jeho věkem. Nechci však v žádném případě házet všechny do jednoho pytle. Měla jsem možnost setkat se s mladými manažery, jež svou moc nijak nezneužívali a dokázali být dobrými lídry s veškerou pokorou, která k takové práci nepochybně také náleží.

Přeji všem životní spokojenost, štěstí a osvícené šéfy,

Mirka Bartošová, životní koučka a psychoterapeutka, Psychoterapie Anděl

V případě nadměrného stresu, se totiž začne organismus zátěži bránit, což dává najevo nejrůznějšími způsoby. Většina lidí zná ztuhlost či bolest zad, např. v oblasti trapézových svalů, nebo bederní části. Častým příznakem jsou také pocity nepříjemné vnitřní úzkosti, stažené hrdlo, sucho v ústech, žaludeční a zažívací problémy, brnění v končetinách, migrenózní stavy.

Stres se může projevit také nespavostí, či různými poruchami spánku, (těžkosti s usínáním, buzení se během noci, nebo časně k ránu – lidé, kteří nemohou tzv. dospat). Objevují se i poruchy stravovacích návyků např. přejídání, či naopak nechutenství.

Pokud stres navíc trvá dlouhodobě, může organismus reagovat nemocemi srdce a cév, (infarkty, cévní mozkové příhody apod.), nebo nejrůznějšími poruchami imunity, které znamenají náchylnost např. k virovým onemocněním jako je chřipka, existuje také spojitost stresu a rakovinotvorných onemocnění. Znám příběh svého klienta, jehož tělo reagovalo na dlouhodobý stres kolapsem a bezvědomím.

Stres v práci navíc může vést k útěku do různých závislostí, jako jsou: cigarety a nadměrné pití kávy, v horším případě alkohol, drogy, gamblerství, nebo workoholismus. Workoholismus je obzvlášť nebezpečný, neboť na rozdíl od jiných závislostí je společností chápán a přijímán pozitivně. Člověk, který tvrdě pracuje, je navíc v práci uznáván, oceňován a dáván ostatním za příklad. Workoholismus je však závislost a stejně jako jiné typy závislostí i ona má destruktivní dopad. V důsledku nadměrného stresu dochází i k duševním onemocněním, jako jsou např. depresivní stavy, syndrom vyhoření, apod.

Se svými klienty často hovořím o tom, aby signály, které jim dává tělo, nebagatelizovali. Naopak je důležité se je vnímat. Tělo je dobrý informátor, který dává najevo, že se něco děje a že bychom měli něco ve svém životě dělat jinak, např. zastavit se, ubrat, nejít si čas na odpočinek, věnovat se více svým partnerům, či dětem, nebo třeba změnit práci. Pokud signály těla ignorujeme, chováme se sami k sobě nezodpovědně. To mívá velmi neblahé následky. Řada klientů však nutnost změny pochopí až tehdy, když je jejich situace kritická.

Jak můžeme řešit stres v práci

Co se týče oné změny, není vždy pravidlem, že vše vyřeší odchod. Jsou případy a není jich málo, kdy se lidé naučí se stresem zacházet, dokáží tzv. „vypínat“, což znamená, že umí zastavit myšlenkové kolotoče spojené s prací, (kvůli kterým třeba nemohou spát apod.), nebo přerozdělí svůj čas a energii více mezi své zájmy, partnera, rodinu. Případně si uvědomí, co je v práci drží a těší a soustředí se na to, či začnou upozorňovat na nezdravé klima a konflikt je komunikován. V horším případě opravdu onemocní a oni sami i okolí si uvědomí, že něco není v pořádku a změna je nezbytná. Tou změnou nutně nemusí být odchod.

Varianta odchodu je však samozřejmě také řešením. Lidé se zdravým sebevědomím většinou z nezdravě stresujícího pracoviště odejdou buď po několika měsících, nejdéle do roka, roka a půl, nebo situaci řeší jedním z výše uvedených způsobů. Ti, kteří zůstávají dlouho pod pracovním tlakem, často bývají lidé citliví, kteří hledají příčiny pracovního konfliktu spíše v sobě, označují se za viníky či spoluviníky situace, protože ve svých očích nejsou dost schopní, šikovní a mají strach z toho, že budou těžko hledat novou práci. Často si nevěří, svazuje je obava o budoucnost, a proto zůstávají roky.

Přeji všem životní spokojenost a štěstí a méně stresu v práci,

Mirka Bartošová,

životní koučka

Komunikační svět je jako ledovec

Komunikaci můžeme přirovnat k ledovci. Takový ledovec má dvě části. Menší z těchto částí je vidět nad hladinou oceánu. Druhá, zpravidla rozsáhlejší část ledovce, zůstává skrytá.

Vnější viditelný komunikační svět (vrchol ledovce) představuje verbální a neverbální projev, to co je vysloveno, či napsáno, co můžeme vnímat smyslově, tedy slova: jejich význam, ale také intonaci, rychlost, zabarvení, dále pak gesta, mimiku, postoj těla apod.

Skrytou část pomyslného ledovce pak tvoří vnitřní neviditelný komunikační svět, který v sobě zahrnuje: naše očekávání, potřeby, touhy, zájmy, různé zkušenosti a zátěže z minulosti, neprojevené emoce. To vše víceméně podvědomě vstupuje do obsahu komunikace i způsobu jak se vyjadřujeme a jak reagujeme na ostatní.

Obsah slov tvoří 7-8% veškeré komunikace. Pouhých 7-8%! Pokud tedy chceme vytvářet dobré vztahy na pracovišti a být spokojenější a motivovanější, je důležité vidět komunikační svět v celé jeho šíři a také si uvědomit, jaké bariéry na pracovišti mohou vzniknout.

Nejčastější bariéry

Jednou z častých bariér je tzv. filtrování. Filtrování znamená, že pracovník, např. podřízený, sděluje pouze to, co chce jeho šéf slyšet, popřípadě informace či skutečnosti zaobaluje, či přikrášluje. To se ve firmách velmi často stává právě ve vztahu podřízený-nadřízený (ale nejen v nich). Zvláště státní a veřejná správa je fenoménem filtrování v komunikaci výrazně prostoupená, s filtrováním se ale setkávám i u nadnárodních firem či větších korporací.

Další častou komunikační barieru představuje odlišnost. Odlišnost sama o sobě obohacuje, nikoli však nízká tolerance k odlišnosti postojů, názorů, zkušeností a hodnotových orientací.

V multikulturálním pracovním prostředí často znamená rozdílný kulturní základ a jazyk zdroj neporozumění. Také jazyk specialistů, který je odlišný může být pro „laika“ ze stejné firmy skutečně španělskou vesnicí. Odlišnost můžeme spatřit i ve vnímání času: Top manager se pohybuje ve svém uvažování v jiné časové dimenzi než řadový pracovník. Manager přemýšlí strategicky, tvoří vize, myslí na půl rok, rok, několik let dopředu. Řadový pracovník uvažuje v rovině zaměření na měsíční, týdenní, denní, úkoly. Z toho samozřejmě plynou odlišná očekávání aktérů komunikace.

Mezi komunikační bariéry také řadíme věrohodnost toho, s kým komunikujeme. Tedy jak respektujeme druhého, jak mu věříme. To závisí na naší předchozí zkušenosti a nezřídka také na dobré pověsti, tedy na tom „co se o daném člověku říká“, dokonce i na prvním dojmu, podle něhož máme tendenci vyhodnocovat. Při nízké důvěryhodnosti není složité, aby se komunikační bariera vytvořila.

S tématem komunikačních barier úzce souvisí oblast nedostatečné emoční inteligence a neschopnost naslouchat. Práce s emocemi ať už vlastními, či nakládání se emocemi druhých je klíčovou oblasti, která představuje cestu k vnitřní svobodě, i k porozumění a vytváření dobrých vztahů a komunikačních vzorců na pracovišti.

Do jaké míry projevujete emoce na pracovišti?

Na pracovišti jde přece o výkon, úspěch a někdy také o moc a prestiž. Proč bychom se tedy měli starat o pocity? Jakoby výkonově orientovaná kultura a firemní strategie bičem popoháněly k tomu být lepší, výkonnější, úspěšnější, vlivnější….zároveň ale také méně ohleduplní, méně empatičtí a méně lidští. A to nejen ve vztahu k druhým, ale velice často i sami k sobě. My sami se štveme a popoháníme, abychom byli dobří a uznávaní. A přestáváme si uvědomovat své vlastní emoce. Naučili jsme se své pocity potlačovat, protože nás zdržují. Ve svém běhu za výkonem na ně nemáme čas a tak jim nenasloucháme a také je neprojevujeme.

Bagatelizace pocitů nás ale šťastnými nečiní. Naopak. Řada mých klientů pociťuje nespokojenost, nesvobodu, nebo dokonce tíseň, úzkost. Většinou netuší, kde se takové pocity berou a co jim chtějí říci. Při koučinku často přicházíme na to, že na pracovišti buď nemají, nebo si ze strachu, že nebudou dost dobří, sami nedovolují vytvářet prostor pro své pocity. Zmíněná úzkost, někdy i nahromaděná naštvanost vstupuje jednoznačně do komunikačních postojů, které se stávají nepřirozenými, možná se taková komunikace jeví jako profesionální, ale lidská blízkost, volnost a přirozenost se z ní vytrácí. S tím často přichází i pomalá ztráta kontaktu sám se sebou s vlastní intuicí, sebereflexí a sebepřijímáním. Jako bychom na pracovištích pod maskou úspěšných a profesionálních pracovníků těžko nacházeli odpověď na otázku: „kdo jsem vlastně já?“ Jako bychom ztráceli sami sebe svou bazální vitalitu, životní sílu, vnitřní klid a spokojenost sám se sebou. To, co nás upozorní, že něco není v pořádku, může být naše fyzické tělo.

Tělo, jako varovný signál

Náš duševní stav ovlivňuje stav fyzický, jak známo. Vlivem vnitřního tlaku i tlaku okolí, žijeme dlouhodobě s notnou dávkou stresových hormonů (např. adrenalin) v krvi. Určité fyziologické funkce se díky tomu omezují na minimum (např. imunitní systém). Varovným signálem, často však jediným, který nás zastaví a upozorní, že bychom měli něco dělat jinak, je nemoc. Klienti přicházejí na životní koučink i s takovými varovnými signály, které jsou předzvěstí nemoci, vedle zmiňované duševní nepohody, celkové sklíčenosti a ztráty motivace, jsou to také poruchy spánku, nebo nechuť k jídlu, či naopak přejídání se, či holdování alkoholu (v některých případech i útěk do závislostí). Někdy také skutečně prodělali těžkou chorobu a rozhodnou se pro změnu životního stylu. V těchto případech bývá koučink výraznou podporou.

Vnitřní klid a pohoda

Vnitřní klid a pohoda se odráží v našem chování i způsobu komunikace. Vnitřní klid je aktivní stav. Kdo nese za mé vnitřní rozpoložení zodpovědnost? … Můj šéf? … Kolega? … Obchodní partner? … Po hlubším vhledu přijdeme na to, že jsme to my sami. Já jsem ten, kdo je zodpovědný za svůj vnitřní svět, vlastní pohodu a klid. Je to něco s čím můžeme pracovat, něco co můžu ovlivnit a mít pod kontrolou.

Zatímco naštvanost a mentální nastavení mého spolupracovníka těžko ovlivním, můžu pracovat se svými pocity. A vězte, že vnitřní klid a pohoda je něco, co je vyzařováno, něco, co se šíří. S pohodovými lidmi je zkrátka dobře.

Práce na svém vnitřním klidu a emoční vyrovnanosti je začátek cesty k odstranění komunikačních barier. Práce s barierami pokračuje dále např. užíváním jednoduchého jazyka, tréninkem aktivního naslouchání a kvalitní a zároveň citlivou zpětnou vazbou druhému. Dobrý kouč Vám pomůže bariery zmapovat, najít vlastní způsob postoje k nim i akční kroky směřující k dosažení toho, co je ve vašem životě důležité.

Přeji Vám šťastné a plné dny,

Mirka Bartošová,

životní koučka

Milovat až do sebeodevzdání

Základním rysem depresivního typu člověka je jeho touha milovat a to ve smyslu sebeodevzdání. Dokáže vytvářet láskyplné prostředí, byť za cenu upozaďování vlastního já. Je odkázán a na partnera, nevadí mu se ve vztahu jaksi „rozpouštět“, dokonce si to přeje a má tendenci vytvářet nebezpečně závislé vztahy. Zdá se mu, že závislost mu dává jistotu. Buď se snaží být závislý na druhém, nebo chce druhého udělat závislým na sobě. Žije vlastně život měsíce, ozvěny, zrcadla, svého partnera, nebo takový život vnucuje druhému.

Kdo je však takovým způsobem závislý, musí žít v neustálém strachu, že vztah ztratí. Depresivní lidé vyhledávají závislost, protože si od ní slibují jistotu. Se závislostí se však stupňuje strach ze ztráty, proto na druhém lpí tak pevně, že na každé odloučení reagují panikou.

Čím méně jsme se naučili rozvíjet své vlastní bytí, svou své-bytnost, o to více potřebujeme druhé. Strach ze ztráty vztahu s druhým se tedy projevuje jako rub slabosti já. Kdo si nerozvine silné já, potřebuje oporu v partnerovi, na níž se stává závislý.

Depresivní člověk chce bezvýhradně důvěřovat a bezmezně milovat, idealizuje si druhé lidi, potlačuje pochybnosti i kritiku. Nepřipouští si chyby partnera, vyhýbá se napětí i výměnám názorů, jen aby byl klid. Přílišné přizpůsobování a podřizování v jeho životě často dlouhodobě přetrvává. To s sebou nese nebezpečí, že bude využíván (časté je přetěžování v práci, plnění mnoho úkolů a požadavků doma apod.). Dělá pštrosí politiku, strká hlavu do písku, aby neviděl propasti života.

Příběh z koučovacího sezení

Paní Radka, je mladá žena, která vypráví:

„Můj přítel často chodil domů velmi pozdě, i když jsme se dohodli, kdy se sejdeme a co budeme dělat. často jsem nevěděla, kde je dlouho do noci. Nebral mi telefon, nebo když ho zvednul, slíbil, že za chvíli dorazí, přišel však o několik hodin později.

Seděla jsem doma a brečela, ale nechtěla jsem, aby si toho všimnul. Kdybych mu něco vyčítala, považoval by mě za žárlivou a já mám strach, že bych mu tím šla na nervy a tak ho od sebe úplně odehnala. Říká, že je prostě takový a kdybych ho skutečně milovala, uznala bych to.“

Paní Radka nechtěla zklamat partnerovu představu o moderním svobodomyslném vztahu, který jí samotné však nevyhovoval. Místo toho, aby zastávala svůj názor a hlásila se k hranici své tolerance, raději ustupuje a přemáhá se, myslí si, že se musí stále více přizpůsobovat přáním partnera. Ten toho dále využívá – viz další úryvek z koučovacího sezení:

„Můj přítel často chodí na kávu s jednou dívkou. Znám ji, je velmi atraktivní a mého přítele není težké svést. Cítila jsem velkou lítost, pokaždé když si s ní vyšel. Doma jsem pak raději nemluvila, jednou jsem to ale už nevydržela a propukla jsem v pláč. To jsem si později vyčítala, vždyť mi o schůzkách přece řekl, také říkal, že nejsem tolerantní…“

Paní Radka nejprve přišla na koučink s cílem naučit se být tolerantnější a přizpůsobivější, aby si udržela vztah. Bylo pro ni překvapením, když díky sezením zjistila, že právě pro onu nekonečnou přizpůsobivost jí přítel vlastně pohrdá. Protože nebrala vážně sama sebe, nebral ji vážně ani on.

Téma koučinku se u paní Radky změnilo na jinou úlohu, to ostatně není v koučinu nic výjimečného. U Radky šlo o to, rozvinout samostatnost a nezávislost, aby nebyla odkázána na přání a plnění potřeb přítele. To je pro depresivní typ velmi těžké bez pomoci odborníka. Naše koučovací sezení trvala intenzivně jeden rok. Nyní je Radka bez přítele a je to pro ni čas být sama sebou.

Čím více se stáváme sami sebou, tím více se lišíme od druhých. Individualizace vždy znamená, že přijdeme o pocit bezpečí, že jsme jako ti druzí a proto je spojena s úzkostí, depresivní člověk je tomuto strachu vystaven zvlášť silně.

Sebelítost, sebeklam a syndrom oběti

Depresivní lidé často nevyjadřují svá přání dost jasně, tak tomu bylo i u Radky. Měla pocity sebelítosti, neuvědomovala si, že vlastním problémem je neurčitost jejích přání a to, že neumí nic požadovat. Často přesouvala příčinu své situace ze sebe na „zlý svět“. Z této sebelítosti pak dokonce čerpala určité sebeuspokojení a dlouhou dobu také přesvědčení, že nemusí měnit nic u sebe.

Přitom sama sebe obestřela sebeklamem, tím že si myslela, že se obětuje. Neodvažovala se dávat najevo svá přání a představy, právě ze strachu z případných konfliktů, jež by mohly vést ke ztrátě partnera.

Depresivní člověk se neustále dostává na hranici své schopnosti přizpůsobení a pohotovosti se všeho vzdát. Jako první náznak uzdravení může spočívat v poznání, že se nemůže vyhnout subjektivnímu bytí, nebo že nechce pociťovat sžíravou nenávist vůči těm, kdo si beze strachu a pocitů viny berou od života to, co mohou dostat.

Svět jako prázdné místo, nebo barevná zahrada?

Depresivní typ člověka sám sebe odkazuje na to, že mu jeho přání a očekávání, jež přirozeně nadále má, splní někdo druhý. Kdo si neumí brát, spoléhá na to, že dostane – snad dokonce jako odměnu za svou skromnost a obětování se. Jako kdyby před sebou viděl zahradu plnou šťavnatých plodů, ale nenaučil se vztáhnout po nich ruku, nebo to sám sobě nedovolil. Neumí požadovat, být zdravě agresivní, průbojný a to všechno způsobuje, že má málo rozvinutou sebeúctu.

Svět se tak pro něj stává bezbarvým, šedým a nepůvabným, protože nepřejeme-li si nic od života, mění se ve stále prázdnější a málo bezpečné místo.

O to více je však krásnější, plnější a cennější projít cestu sebe-uvědomování, tedy zvědomění vlastní hodnoty a role, která otevírá bránu do barevné zahrady životní spokojenosti.

Přeji Vám šťastné a plné dny,

Mirka Bartošová,

životní koučka

Člověk, který si chce uspořádat život, by neměl opomínat snové vize

Sny jsou symboly, které nesou svá poselství. Sen, jako symbol je spontánně vzniklý nositel významu, který nám zpřítomní obsahy, k nimž bychom se jinak nedostali. Naše snící duše disponuje pokladem životních obsahů a možností. Člověk je pouze z malé části vědomou osobností. Naše duševní rozpoložení a mysl se dalekosáhle řídí a sytí obsahy, které se vynořují z nevědomí. Právě sny jsou řečí našeho nevědomí. Člověk, který si chce uspořádat svůj život, by proto neměl opomínat snové vize.

V žádném případě to neznamená únik a popírání reality bdělého života, ani patologické denní snění. Chorobný snílek je někdo zcela jiný, než ten, kdo aktivně prožívá svůj vnitřní svět a utváří ho. Právě tak, jako existuje únik od reálného světa do světa snu, existuje i únik před snem do světa skutečností – unik před vlastním nitrem. Odkrývání vlastního nitra totiž může našemu vědomí připadat nebezpečné a budit strach.

Přírodní národy naslouchající svému nevědomí a směřují život k plnosti

Je pravda, že zabývání se sny zní v naší kultuře poněkud ezotericky. Naše kultura je charakteristická svou orientací na vnější svět. Existují však i jiné kultury (přírodní národy, hinduismus budhismus), které své hodnoty hledají a nalézají v „jiné“ skutečnosti vnitřního světa, jemuž podřizují vnější život. Zatímco přírodní národy naslouchají mínění nevědomí, pro nás Evropany se silně vyvinutým vědomím je takové pojetí často nepřijatelné. Není něco v nepořádku, jestliže se zaměřujeme pouze na vědomé postoje a nevědomí považujeme za nepodstatné a vlastně jej bagatelizujeme?  Připustit variantu, že náš život a jeho prožívání je obojí: vědomí i nevědomí a brát v úvahu obě stránky, znamená cestu vlastního poznání, větší vnitřní svobody, větší spokojenost sám se sebou a v neposlední míře i dovednost lépe se rozhodovat a umět svůj život směřovat k plnosti a prožívání štěstí.

Výklad snu jako křehké poselství

Výklad snu může být součástí životní koučinku. Je velmi důležité, aby Vaše sny zůstaly v rukou takového odborníka, (psychoterapeuta či životního kouče), který prošel speciálním výcvikem. Jako životní koučka s tímto typem výcviku se k výkladu snů uchyluji v situacích, kdy si klient chce ozřejmit hlubší významy svých životních zkušeností a hodnot. Tato práce vyžaduje velmi citlivý a jemný přístup. Citlivost a jemnost tohoto přístupu spočívá v napojení na osobitou výjimečnost klienta a provázení ho při výkladu s ohledem na verbální i neverbální projev a na vnímání jeho pocitových prožitků.

Člověku, který chce pátrat po poselstvích svých snů, bych v žádném případě nemohla doporučit uchýlit se do výkladů pomocí snářů či různých věštců apod. Jde o to nezkreslit sen. Jakmile totiž vnutíme nějaké schéma, jež vymyslelo vědomí, nebo nějaká teorie, pravé poselství unikne, znehodnotí se, a nebo (a to může být nebezpečné) význam se zkreslí či překroutí. Je třeba mít na paměti, že v nevědomí probíhají smysluplné procesy a není nic nebezpečnějšího, než přijetí hotového názoru na relativně neznámou věc. Je to jako bychom se pustili do pitvání křehkého a něžného zvířátka (naší duše), jehož podstata a krása onou pitvou vyprchá, rozplyne se, zničí se. Správný odborník, zachází se snem velmi zlehka, právě jako s křehkým, něžným a trochu plachým zvířátkem.

Během výkladu snu odkrývá snící za doprovodu životního kouče či psychoterapeuta scénu snu. Tedy to, kde a kdy se snový příběh odehrává, jaké postavy se v něm objevují a jaké emoce to ve snícím vyvolává, tedy „jak mu v tom či onom obraze je.“ Výklad trvá poměrně dlouhý čas (alespoň 60minut), během kterého snící svůj sen převypráví několikrát. Většinou se ozřejmí větší a větší detaily celé scény. Sen se najednou stane smyslově reálný. Většinou převládá optický-vizuální prvek, vyskytují se ale i ostatní smyslové kvality (chuť, sluch, hmat, čich…). Řada snících mluví o tom, že svůj snový obraz po výkladu vidí plasticky, jakoby ve 3D dimenzi. V této fázi se kouč ptá snícího, jak si obrazy vysvětluje. Snící může zpočátku nevědět, ale téměř vždy se po fázi „nevím“ vynořují významy snových obrazů, které mají souvislost s bdělým životem snícího klienta. Řada těchto významů má podobu tzv. „aha momentů“ a řada z nich vyvstane a doběhne klientovi i za několik dní po výkladu snu.

Sen o ženě v tůňce a vodopádu

Uvádím nyní sen klientky, která říká:

„Můj sen tvoří vlastně jen jeden obraz. Ležím v malé tůňce v potoku. Ležím na tmavém a místy zeleném, mechem porostlém kameni. Jeho povrch je chladivý, pevný a měkký zároveň.

 Jsem nahá a ležím na boku. Moje tělo je dominantním prvkem celého obrazu, je bílé a vytváří kontrast s okolím, jeho tvary a ženské křivky jsou velmi patrné. Nade mnou se zrcadlí hladina, vidím svět skrze čirou průzračnou a přesto barevnou vodu. Dívám se do volné přírody, kolem vidím louku lesy a nebe. Siluety okolního světa jsou díky pohledu přes hladinu pohyblivé a barevnější. Je pozdní odpoledne.

Je mi dobře. Cítím klid, cítím se dobře ve svém těle, jsem to já a připadám si žensky, ale ne smyslně, spíš jako víla, či nějaká éterická bytost. Je zvláštní, že můžu dýchat, divím se tomu, ale přijímám to. Mám rozprostřené vlasy dozadu za hlavu. Ty vlasy jako by splývaly s vodopádem. Temeno mé hlavy je součástí toho vodopádu. Vnímám přechod z klidné tůňky do klokotu padající vody. Vnímám kontrast klidné a vlnité vody v tůňce s živostí a zurčením toho vodopádu. Cítím se svobodná, nezávislá, krásná.“

Jedná se o ženu, jež prošla manželstvím, ve kterém zažila domácí násilí, manipulaci, psychický teror, ponižování, neúctu, ne-respekt vlastní osoby, fyzické útoky. Uplynula již nějaká léta od odchodu a táhlého rozvodu a bylo třeba kromě celé řady praktických a pragmatických kroků, udělat také hodně práce v oblasti uzdravování vlastní psyché, nebo duše, chcete-li. Díky tomuto snu a jeho výkladu si žena uvědomila, že své trauma má již z velké části zpracované. Bylo pro ni objevné vidět sama sebe jako nezávislou, svobodnou. Lépe si uvědomila, kým vlastně je a to, že dokáže dýchat i bez partnera, nebo právě proto, že od něj odešla. Voda a nahé tělo pro ni znamenají přirozenost, kterou dříve musela skrývat a podřizovat se přáním a potřebám někoho jiného. Svět jí nyní nabízí možnost být sama sebou, realizovat se, vidět všechny jeho barvy vůně a chutě. Velkými hodnotami, které se snem zviditelnily, jsou klid, bezpečí a zároveň svoboda a možnost utvářet svůj život. Výklad snu jí pomohl na cestě k budování víry v sebe a hojení léty podkopávaného sebevědomí.

Přeji Vám mnoho štěstí, úžasné dny a krásné sny,

Mirka Bartošová,

životní koučka

Vcítit se, jako úmysl pochopit

Empatie znamená schopnost představit si situaci, kterou prožil jiný člověk a procítit pocity, které (pravděpodobně) tento člověk v dané situaci prožíval. Při zapojení empatie nasloucháme tedy nejen obsahu, nebo příběhu sdělení, ale také pocitům a emocím. Empatie představuje vrozenou schopnost, kterou máme do jisté míry všichni. To jak máme rozvinutou schopnost empaticky (nebo též aktivně) naslouchat, tzv. vcítit se, záleží na tom, jak s touto schopností v průběhu života pracujeme, jak ji používáme. Při zapojení empatie jde o cílevědomý úmysl pochopit, jak druhá osoba vidí samu sebe a okolní svět.

Empatie vyžaduje verbální a neverbální dovednosti

Jak ale druhý vlastně pozná, že mu empaticky naslouchám? V každodenním životě je běžné, že jsou lidé zaražení, když slyší zničující události – ne proto, že by se jich tyto zprávy nedotkly, ale protože nevědí, co říct. Vnímají utrpení, ale buď nedokážou reagovat, nebo přispěchají s otázkami či otřepanými frázemi a neslyší celý význam zprávy. (Důvodem může být nejistota, či úzkost z toho, co bylo řečeno, nebo mohlo být řečeno…a tak se chrání před další úzkostí tím, že blokují komunikaci druhé osoby vlastními slovy.) Je proto důležité vědět, že kromě zmíněného vciťování, má empatie ještě druhou část. Je to část komunikační. Tato část empatie vyžaduje určité dovednosti verbální i neverbální.

Odborný nástroj pro kouče

Empatii, jako komunikační nástroj využívají odborníci (životní koučové, psychoterapeuti aj.), kteří pečují o duševní zdraví a usilují o dosažení spokojenosti a vyšší míry životního štěstí svých klientů. Základním pravidlem pro empatickou komunikaci je zůstat v referenčním rámci mluvčího. Jde o jeho svět, jak on ho vnímá, nikoli jak ho vidí někdo jiný. V běžné komunikaci to vypadá tak, že jeden přichází s nějakým sdělením a druhý prezentuje svůj názor na toto sdělení. V empatické komunikaci je to jiné. Na rozdíl od běžné komunikace, dochází v empatické komunikaci k povzbuzování mluvčího, aby nenaslouchal druhé osobě, ale sám sobě.

Odborníci, kteří používají empatickou komunikaci, pracují způsoby, které jsou v běžné komunikaci opomíjené. Jedním z takových způsobů či technik je vyjadřovat slovy to, co od mluvčího slyšíme. (V každodenním životě toto stadium pomíjíme a přecházíme k otázce, návrhu či prezentaci vlastního sdělení). Důležité je nejen naslouchání obsahu, ale též naslouchání a zrcadlení pocitů. Svou roli hrají také nevyřčené pocity. Dobrý kouč se věnuje i této oblasti. Naslouchá celé komunikaci, předávané celou osobou. Jde o to, slyšet tón, váhání, upovídanost, držení těla, výraz obličeje, to vše sděluje významy, jež se skrývají pod povrchovým významem samostatných slov. Tyto významy při terapeutickém či koučovacím rozhovoru objevujeme.

Kouč, jež pracuje empatickou komunikací je zkrátka průvodce, který pomáhá na cestě vlastnímu já, k vlastním motivům, postojům, hodnotám, zvykům a příčinám chování, jež do značné míry utvářejí a formují žití ve všech rovinách (rodinná, partnerská, pracovní, zájmová atd.). Kouč pomáhá tím, že umožní zmíněné aspekty najít, pojmenovat a dát do souvislostí. Taková práce zpravidla přináší větší míru vnitřního klidu klienta a také větší zodpovědnost a způsobilost nakládat sám se sebou.

Empatie pomáhá mezilidským vztahům

Své empatické schopnosti a dovednosti však můžou rozvíjet i ti, kdo nejsou odborníky na duševní zdraví. Motivací mohou například být zdravé a kvalitní vztahy s ostatními. Jde o to, začít to zkoušet, avšak velmi pozvolna s láskou a krůček po krůčku. Prvním z těchto krůčků je trénovat schopnost vcítit se do situace mluvčího a všímat si neverbálních projevů. Přitom je třeba upozadit vlastní zkušenost, nehodnotit skrze sebe, prostě jen být s druhým v jeho světě, přijímat ho, vědět, že pokud něco říkat nechce, má na to právo, nenutit ho. Při komunikaci pak používat stejná slova jako mluvčí, ptát se, jestli rozumím dobře významům těchto slov a jaké pocity v něm významy vyvolávají. Je třeba dávat druhému čas na vyjádření, klidně mlčet, když vidím, že přemýšlí.

Těm, kdo se odhodlají osvojovat si alespoň některá pravidla empatické komunikace, se skutečně otevírá svět většího porozumění a lidskosti. Chce to ovšem věnovat svůj čas a energii a také mít na zřeteli určité hranice opatrování vlastního já. Vám odhodlaným držím palce a přeju hodně štěstí.

Miroslava Bartošová,

Životní koučka

„Byli jsme spolu stále, jako jedno tělo a jedna duše. Dokázal mi se vším pomoci, díky němu jsem našla dobrou práci a pomohl mi vyřizovat půjčku na byt. Bez něj bych to nikdy nedokázala.“

Současnou situaci popisuje takto: „Cítím se bez něj ztracená v životě, nemůžu bez něj žít. Dokonce jsem předním udělala scénu, že se zabiju. Za to se stydím…Také mu dost často volám nebo píšu zprávy, někdy se i sejdeme. Pak je mi líp. Má sice novou přítelkyni a říká, že my dva můžeme být jen kamarádi…i to bych přijala, jen abych ho neztratila, chci ho mít jakkoli.“

Romana zažívá duševní krizi, pociťuje hlubokou vinu a na situaci nahlíží jako na svoje selhání. Snaží se popřít sama sebe, používá dokonce manipulativní techniky, aby jakkoli získala partnera zpět. Trápí se a nevěří si.

Partnerská závislost je přirozená, ale může se stát chorobnou

Láska, jako cit, jako touha být s milovanou osobou představuje jisté citové pouto. To, že jsme svázáni s druhým člověkem, vědomí, že se od něj nedokážeme odpoutat, však ještě zdaleka nemusí znamenat, že ho milujeme. Partnerské vztahy často představují jistou formu závislosti na druhém a navázat partnerský vztah znamená skutečně také, stát se do jisté míry závislým. Činí nás to zranitelnými, dáváme se do rukou jiného člověka, což je přirozené. Jde však o míru oné závislosti. Ta se totiž může stát nezdravá, nebo dokonce chorobná, podobně jako v příběhu slečny Romany.

Při své praxi kouče se setkávám s lidmi, kteří trvale žijí v chorobné závislosti na partnerovi či partnerce. Jsou závislí nejen citově, ale takřka ve všech životních rovinách. Často veškerá svá rozhodnutí a konání dělají jakoby skrze partnera. Partner jako by se stal středobodem jejich životního prostoru, sluncem kolem kterého krouží. Jejich vlastní identita však strádá a často potlačují sami sebe a přesto, že jsou přitahování mocnou silou ke svému partnerovi, necítí se dobře. Ztratili kontakt s hlubinami své duše, nejsou sami sebou, potlačují svoje potřeby, přání a sny. Nedobře se může, (ale také nemusí), cítit i jejich partner.

Sklony k vytváření chorobně závislých vztahů vznikají v původní rodině

Co je však příčinou vzniku závislého vztahu? Je třeba si sáhnout hodně hluboko. Sklony k vytváření chorobně závislých vztahů vznikají v původní rodině. Závislost malých dětí na rodičích má smysl, když se zabydlují ve světě a požívají náklonnosti a lásky svých rodičů. V období dospívání však dochází k odpoutávání od původní rodiny a k postupnému osamostatňování.  Právě v životní etapě dospívání se může začít masivněji vyvíjet sklon k vytváření chorobně závislých vztahů díky přístupu rodičů.

Pro rodiče i dospívající je stále těžší bezpečně projít procesem odpoutání od původní rodiny. Rodiče mnohdy nedávají svým dcerám a synům při dospívání volnost: myslí za ně, jednají za ně, starají se, aby dětem bylo dobře, a nedopřejí jim vlastní odpovědnost. Dítě se pak nemusí vyrovnávat s odpovědností za sebe, která by je nakonec dovedla k silnému pocitu vlastní hodnoty, zdravému sebevědomí a schopnosti vědomě utvářet svůj život. Naproti tomu si v dospělosti vnitřně stále připadá jako dítě, které neustále hledá někoho, kdo je provede životem. Platí za to tvrdou daň nízkého sebevědomí, někdy dokonce ztráty vlastní osobnosti a svobodné vůle.

Rodiče si často působení „zachraňujícího“ přístupu ke svým dospívajícím dětem neuvědomují. Vždyť přece chtějí, jen to nejlepší. Často se však (mnohdy podvědomě) nemohou rozloučit se svou rodičovskou rolí, která potvrzuje jejich status i možnost mít své dítě pod kontrolou. Výchovné role matky a role otce jsou však časově omezené a nesmí se jich zneužívat.

Úryvek z hovoru matky k dceři (24let):

„Zase jsi nebyla večer doma! Zkoušela jsem ti zavolat ještě o půl jedné v noci! Pokud takto budeš žít i dále, nedopadneš dobře. Když budeš takto pokračovat a dobře se nevyspíš, dopadne to s Tebou špatně. A to přece nechceš!“

Z krátkého úryvku je patrné, že matka si potvrzuje svou (již však nepotřebnou) rodičovskou úlohu dbát o zdraví své dcery. Nevnímá životní prostor dcery a důležitost tvořit a budovat jiné vztahy. Ať matka chce, nebo nechce, ignoruje pravé potřeby své dcery a tím ji znejišťuje. Matka touží zachovat si svou dokonalou rodičovskou roli. Takováto „dokonalá matka“ obvykle nedává svému dítěti šanci, aby dosáhlo dostatečné samostatnosti. Akceptovat odlišný názor dcery nehodlá.

Každá láska, partnerská i rodičovská, je dítkem svobody. I z rodičovské lásky se stává závislost, když je např. dcera používána pro plnění potřeb své dokonalé matky-pečovatelky. K opravdové lásce patří výchova k odpovědnosti, samostatnosti a svobodě. Opravdová láska především nechce vlastnit. Jakmile někdo dospěl, jsou všechny snahy rodičů o řízení osudů dětí odsouzeny k nezdaru, neboť jimi jen posilují závislost.

Závislí lidé potřebují pomoc odborníka

Ne vždy se dětem povede odpoutání bezpečně. Může se stát, že se u nich vlivem „dokonalé výchovy“ vyvine sklon tvořit závislé vztahy. Uvědomují si, že se jim nežije dobře a vyhledají odborníka (psychoterapeuta, kouče). K němu  přicházejí už jako dospělí třeba s problémem ve vztazích s partnery, tak jako slečna Romana v úvodu článku. Jako u jiných závislostí, osoba závislá na vztazích pomoc odborníka potřebuje. Rolí odborníka je podpořit svého klienta v porozumění proč vztahová závislost vznikla a to často znamená vrátit se do původní rodiny a přijmout sám sebe. To bývá bolestivé, ale dobrý psychoterapeut svého klienta doprovází bezpečně a krůček po krůčku. Když klienti opravdu pochopí příčinu, uleví se jim. Od této chvíle jsou dobře připraveni mobilizovat své síly a objevují své možnosti a potenciál, v této fázi odborník využívá koučovacích technik více než psychoterapii a doprovází klientka k naplnění osobních vizí a snů.

Máme se vztahů bát?

Máme se tedy bát, že vstupem do partnerského vztahu si zároveň přivodíme závislost? Ze svých osobních zkušeností i praxe s klienty odpovídám toto: Zkoušet lásku a vřelou náklonnost je základní potřeba každého člověka. Kdo tento zážitek postrádá, trpí nedostatkem. Hodnotu a smysl pociťujeme také díky tomu, že jsme pro druhé důležití a že druzí jsou důležití pro nás. Dokázat se hluboce vědomě pustit do vztahu, to předpokládá, že jsme dosáhli určité samostatnosti a emocionální nezávislosti. Jen ten, kdo dokáže sám zvládat svůj život, je schopen konstruktivně si způsobovat závislost. Dalo by se mluvit o umění, stát se závislým. Při tom bychom měli mít na paměti, že úkolem každého člověka je dát životu vlastní smysl.

Přeji Vám krásné nejen partnerské vztahy a spokojený život,

Mirka Bartošová

Za činností našeho podvědomí stojí elektrické, chemické a biochemické reakce

Lidská psychika má část vědomou – naše bdělé myšlenky, představy, vjemy, koncentraci, vůli. Tato část, zvaná též vědomí představuje zhruba 15% naší psychiky. Velkou část, až 85 %, pak tvoří nevědomá část, zvaná podvědomí. V podvědomí je ukryto všechno to, co si neuvědomujeme. Do této oblasti patří i fyziologické funkce našeho těla např. dýchání, udržování krevního tlaku, trávení, běžné pohybové úkony např. při psaní, chůzi apod. Podvědomí tvoří zkrátka všechno to, na co usilovně nemusíme myslet, to co je zautomatizované. Za činností našeho podvědomí stojí elektrické, chemické a biochemické reakce tělního fungování.

Podvědomí nerozlišuje mezi tím co je pro nás dobré a co nikoli

V podvědomí, sídlí návyk, zautomatizovaný vzorec. (Fyziologicky se jedná o synapse, nervová spojení v našem mozku.) Tento vzorec platí nejen pro již zmíněné tělní funkce, ale také pro naše myšlenky, pocity a představy a vztahuje se i na naše chování. Naše chování vychází jednak z volní části našeho vědomí (uvědomujeme si, jak jednáme a je to v souladu s tím co chceme) ale také, (a to z větší části) z našeho zautomatizovaného podvědomí. Řadu věcí děláme povědomě, nemusíme nad nimi přemýšlet, je to pro nás rychlejší a jednodušší. Automatismy, ale nemusí být vždy prospěšné. Naše podvědomí totiž nečiní rozdíl mezi tím, co je pro nás dobré a co špatné. Mnozí lidé, se kterými jsem se setkala jako kouč (koučka) si například generalizovali svůj strach jako naučený a silně zakotvený vzorec chování, který je paralyzuje v denních činnostech. Pro jejich život to znamená nespokojenost a neúspěch.

Příběh Moniky

Jako klientka na životní koučink (life coaching) mě navštívila slečna Monika. Monika pracovala jako koordinátorka projektu. Byla zodpovědná a pečlivá. Ke své práci dokázala zpracovat všechny potřebné podklady. Monika měla velký strach ze svého autoritativního šéfa. Při rozhovoru s ním červenala, měla sucho v ústech, koktala a nemohla vyslovit souvislou větu. Když se blížil mítink, kde měla prezentovat výsledky projektu, byla vždy nesvá a často hledala důvody, jak na mítink nejít.

Monika byla zpočátku přesvědčená, že nenese za to, co se jí děje, a za svoje pocity a myšlenky žádnou zodpovědnost. Myslela si, že vůbec nemá vliv na to, co se jí děje. Nerozuměla tomu, co v ní vyvolávaly situace při setkání s šéfem, a proč měla tak nepříjemné pocity, když se jí na něco zeptal. Situace byla tak vážná, že chtěla dát výpověď z práce.

Při koučování jsme našly příčinu, a sice automatickou reakci, která měla důvod v zakořeněné myšlence v Moničině hlavě a sice „nejsem dost dobrá, to nezvládnu“. Tento myšlenkový vzorec naskakoval vždy, když se Monika setkala se svým šéfem. Při koučinku si Monika uvědomila, jak je důležité opustit špatný myšlenkový vzorec a nastavit jiný. Přišla také na to, že ona sama je zodpovědná za to, jak se v takových situacích chová a že je v její moci změnit svůj postoj a své chování. Svá setkání se šéfem začala vnímat jako trénink k tomu, aby se zbavila nepříjemných projevů, viděla sama sebe jako někoho, kdo prostě trénuje. Myšlenku „nejsem dost dobrá, to nezvládnu“ se jí podařilo vyměnit za konept „zvládnu všechno, co budu chtít, stačí jen trénovat.“

Změna neuronové vazby

Díky koučinku si klienti poměrně rychle dokáží uvědomit, které automatismy jsou v jejich životě škodlivé a zatěžují je. Automatismy se dají ovlivnit změnou neuronové vazby. Během koučinku klademe tzv. hluboké koučovací otázky, kterými škodlivé automatismy – vzorce uložené v podvědomí pojmenujeme a tzv. zvědomníme. Vědomé myšlenky a pocity máme tak pod kontrolu, nejsme od nich izolovaní a můžeme je měnit. Stáváme se tak více zodpovědní za to, co se nám v životě děje a především máme svobodnou vůli rozhodnout se. Neříkám, že je to lehké, ale vyplatí se to.

Mirka Bartošová, váš životní kouč.