V rozhovoru se dotýkáme témat hydratace, regenerace, pohybu, stresu, spánku i významu kvalitní pitné vody. Rosťa vysvětluje, proč se podle něj nestačí zaměřit jen na jednotlivé symptomy, ale je důležité vytvářet tělu podmínky, aby mohlo správně fungovat. Mluví také o své zkušenosti s reverzní osmózou, proč se od ní nakonec odklonil a co ho přivedlo k jinému pohledu na úpravu vody.

Ve druhé části rozhovoru sdílí velmi osobní příběh nemoci své manželky, u které byla diagnostikována ulcerózní kolitida. Popisuje, jak společně hledali různé cesty ke zlepšení zdravotního stavu, jakou roli v jejich životě sehrála správná hydratace a proč se právě kvalitní voda stala jedním ze základních pilířů jejich každodenní péče o zdraví.

Pokud vás zajímá antioxidační voda a chcete zjistit, proč se stala součástí života stále více lidí, ozvěte se nám. Rádi si s vámi nezávazně popovídáme o tom, jaké možnosti může nabídnout právě vám.

www.PraveZdravi.cz

⏱️ Kapitoly:

00:00 Úvod a představení Rosťi Uhlíře

00:25 Život horníka v uranových dolech

03:45 Jak práce ovlivnila zdraví a klouby

05:55 Proč je hydratace tak důležitá

10:30 Nemoc manželky (ulcerózní kolitida) jako životní zlom

13:50 Zkušenosti s reverzní osmózou

18:50 Proč s reverzní osmózou skončil

20:00 Hledání správné vody a první zkušenosti

23:35 Jak se změnil zdravotní stav manželky

26:00 Artróza v celém kloubním aparátu

28:54 Prasklý meniskus, operace a následná magnetická rezonance

36:33 Generace Z, práce a změna přístupu k životu

38:19 Praní bez pracího prášku díky vodě s pH 11,5

39:05 Sedm druhů vody, jejich využití a japonská strava

45:26 Silný příběh z nemocnice Rosťovy ženy

52:19 Projekt Zítra znovu

1:00:40 Jak řeší nachlazení a běžné nemoci

1:02:00 První věc, kterou po ránu uděláš je to, že se napiješ vody

1:08:00 Závěrečné poselství o zdraví a životě

Autor: Pravé zdraví
Zdroj videa: youtu.be/VvFhUfEilYA

Sdíleno s laskavým svolením autora
Autor a zdroj náhledového obrázku: Jitka Saniová - pomocí AI

Článek Z uranových dolů ke zdraví a hydrataci s Rosťou Uhlířem se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

Každý den summitu se zaměří na jinou oblast: 

Den 1: Restartuj svůj systém 

Den 2: Umění vnímat 

Den 3: Uzdrav svou minulost 

Den 4: Objev v sobě tvůrce 

Den 5: Vnímání napříč dimenzemi 

Den 6: Poznej své kvantové já 

Den 7: Vstup do svého flow  

Hlavní myšlenkou letošního summitu je nejen získávat nové informace, ale především je skutečně prožít a přenést do každodenního života. Chceme vytvořit zkušenost, která nezůstane jen u sledování obsahu na obrazovce, ale nabídne prostor k zastavení, vlastnímu prožitku a postupnému začlenění nových poznatků do života. 

Během sedmi dní se budeme věnovat tématům, jako jsou celostní zdraví, uvolňování emocí a traumatu, regulace nervového systému, síla přítomného okamžiku, meditace, soulad srdce a mozku, léčivá síla zvuku, manifestace, autenticita, duchovní probuzení, rozšiřování vědomí i role člověka v éře umělé inteligence. 

Do programu jsme zapojili 39 předních osobností z celého světa, mezi nimi například Dr Joea Dispenzu, Gabora Matého, Anitu Moorjani a Gregga Bradena. Mezinárodní program letošního ročníku doplní také 14 osobností z domácí scény, včetně Tomáše Bužka, Andrey Máčalíkové a Sylvie Bennett, které přinesou vlastní zkušenosti, pohledy a praktické přístupy.  

Jednotliví řečníci přinesou nejen inspiraci a nové souvislosti, ale především konkrétní techniky, cvičení a nástroje, které mohou účastníkům pomoci lépe pracovat se svými emocemi, energií, tělem i myslí a najít více rovnováhy v životě. 

flow! summit tak letos není jen sérií online přednášek. Je koncipovaný jako sedmidenní cesta učením, prožitkem a integrací, která propojuje moderní poznatky, osobní rozvoj a různé přístupy k vědomému a naplněnému životu. 

Připoj se k 7dennímu bezplatnému flow! summitu 2026:

www.myablefy.com/s/younity-cesko/flowsummit2026-cesko

Sdíleno s laskavým svolením autora
Zdroj náhledového obrázku: Younity Česká republika a Slovensko

Článek flow! summit 2026 – největší spirituální online událost - 7denní bezplatný online summit začíná již 9. 11. 2026! se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

V pondělí 26. října 2026 nastává časně ráno úplněk ve znamení Býka. Slunce se v tuto chvíli nachází v protilehlém Štíru, a právě osa Býk–Štír otevírá témata stability, jistoty, hodnot, vztahů, hlubších emocí a proměny.

Býk v astrologii souvisí s bezpečím, tělem, domovem, materiálním světem a tím, co nám poskytuje pevnou půdu pod nohama. Štír naopak připomíná, že život se neustále mění a že někdy je potřeba pustit něco, co už nám neslouží.

Tento úplněk tak může symbolicky přinést otázku:

Co mi v životě skutečně poskytuje bezpečí – a čeho se držím pouze ze strachu ze změny?

Můžeme si více uvědomovat, kde zůstáváme ve známých situacích jen proto, že nevíme, co by přišlo potom. Může se to týkat vztahů, práce, financí, životního směru, ale i způsobu, jakým sami sebe vnímáme.

Výraznější může být také téma vlastní hodnoty. Býk nám připomíná, že naše hodnota nemusí být založená pouze na výkonu, produktivitě nebo na tom, kolik toho zvládneme pro druhé.

V období kolem úplňku je navíc retrográdní Venuše, která astrologicky zvýrazňuje vztahy, rovnováhu mezi dáváním a přijímáním i přehodnocování toho, co je pro nás skutečně důležité.

Možná tedy stojí za to na chvíli zpomalit a položit si několik jednoduchých otázek:

Co má pro mě dnes skutečnou hodnotu?

Kde potřebuji více stability a kde naopak dovolit změnu?

Čemu chci dál věnovat svou energii?

Úplněk v zemském Býku nás zároveň vrací k jednoduchosti – k tělu, přírodě, odpočinku a každodenním věcem, které nám pomáhají cítit se ukotveně.

Poselství k úplňku od Tiny Energy

K tématu aktuálního úplňku doporučujeme také video Poselství k úplňku od Tiny Energy | Skutečná Vědma.

Tina ve svém poselství zve ke ztišení, naslouchání sobě a k uvědomění, čemu chceme dál věnovat svou životní energii.

Video a celé poselství:
Poselství k úplňku | Tina Energy – Skutečná Vědma

Autor videa: Tina Energy | Skutečná Vědma

Možná nám tento úplněk nemusí říkat, co máme okamžitě změnit. Může nám jen na chvíli posvítit na to, co už dávno cítíme.

A připomenout nám, že skutečná stabilita nemusí znamenat, že se nic nezmění. Někdy znamená důvěru, že se dokážeme opřít sami o sebe i ve chvíli, kdy se život proměňuje.

Sdíleno s laskavým svolením autora
Zdroj obrázku: AI (ChatGPT)

Článek POSELSTVÍ K ÚPLŇKU se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

Luna v Býku si umí užívat život všemi smysly , miluje život se vším příjemným co nabízí, je smyslná, optimistická, laskavá a k tomu, aby se cítila jistě potřebuje i materiální zabezpečení. Slunce ve Štíru je zaměřeno na "temnější" stránku života a na nevědomí. Úplněk v Býku může odhalit podvědomé strachy a obavy z nedostatku (peněz, lásky, hojnosti) i strach ze změn , z temnoty či ze smrti. V tento čas můžeme pracovat s vlastními obavami, přijmout je a transformovat je. Můžeme změnit své "vnitřní nastavení" co se týče hledání jistot , hojnosti a stability.

Úplněk v Býku staví do popředí otázky bezpečí, připoutanosti a sebeúcty, přičemž nás zároveň vyzývá k zpochybnění stávajících definic stability a jistoty. Nyní máme příležitost zamyslet se nad tím, zda nezaměňujeme bezpečí a stabilitu s připoutaností. Úplněk v Býku nás vyzývá k odvaze opustit to, co již splnilo svůj účel, a k budování hlubšího pocitu bezpečí, který je spojen s naší schopností zůstat ukotveni sami v sobě, i když se vše kolem nás mění. Nyní se můžeme zamyslet se nad tím, zda to, čeho se držíme, stále podporuje náš růst, a uvědomit si, kde je v našem životě nutná změna.

Protože Luna v Býku stojí v opozici vůči Slunci ve Štíru jen několik dní po vstupu Slunce do Štíra, tento úplněk nás vede k potřebě hlubokého emocionálního uvolnění a nabízí nám příležitost rozpoznat dopad našeho odporu ke změně a důsledky lpění na něčem, co již není funkční a "živé". Úplněk v Býku nás "žádá", abychom byli k sobě upřímní a pravdiví a přiznali si, co nás skutečně vyživuje, a čeho se držíme, protože se bojíme ztratit, protože ještě nemáme dostatek odvahy se toho vzdát.

Význam retrográdní Venuše je během úplňku velice důležitý, protože Venuše je vládkyní Býka. Venuše, staví vztahy do centra pozornosti a zdůrazňuje napětí mezi tím, kdo jsem jako jednotlivec, a kým jsem ve vztazích, napětí mezi respektováním vlastních tužeb a potřeb a vytvářením prostoru pro druhého člověka, mezi nezávislostí a spojením s druhou bytostí. Jsme v bodě zlomu v našem chápání toho, jak budujeme vztahy, a v pochopení vzorců, které se v našich vztazích neustále opakují: potřebu radikálních změn je těžké ignorovat.

Vládce Býka je planeta Venuše která koresponduje s naší schopností milovat a vyjadřovat lásku. Mnoho pocitů nejistoty, strachu ze změn a z nedostatku souvisí se zablokovanými a raněnými emocemi. Venuše se nachází v retrográdní fázi, na konci znamení Vah a je v opozici na Chiron v Beranu Tento aspekt otevírá hluboké téma týkající se vnitřního zranění vlastní hodnoty a přehodnocování přístupu k mezilidským vztahům . Jsme vyzýváni k nalezení zdravé rovnováhy mezi potřebou vyhovět druhým a právem na vlastní individualitu.

Dynamická a napěťová kvadratura Pluta ve Vodnáři k Slunci ve Štíru a Luně v Býku - Pevná znamení mají tendenci k tvrdohlavosti a příliš nemusí změny, proto mohou snadno uváznout ve stagnující situaci. Kvadratura Pluta vyžaduje "evoluci nebo zánik". Jsme tlačeni do situací, které nás nutí opustit to, co je pro nás známé ,pohodlné ale již to neslouží našemu vývoji či k transformaci toho, co považujeme za svou neměnnou podstatu – nyní je ten správný čas otevřít se vizionářským, nekonvenčním cestám, které přináší Pluto ve Vodnáři.

 Tento úplněk nás staví před otázku, zda to, co se snažíme zachovat a čeho se držíme, nám skutečně pomáhá růst, zda je to skutečně životodárné, nebo zda se jen bojíme zažít prázdnotu a nejistotu, které by přišly se ztrátou toho, čeho se držíme (i když je to již dávno přežité).

Máme se zamyslet nad tím, co skutečně potřebujeme k pocitu bezpečí a kolik z tohoto bezpečí se snažíme získat prostřednictvím partnerských vztahů. Nyní si můžeme uvědomit, že pocit bezpečí pochází z našeho nitra, z důvěry v sebe sama a z důvěry v život, tento pocit bezpečí nám může poskytnout víra v Boha či v něco, co nás přesahuje. 

Nyní můžeme pochopit, že lze cítit se bezpečně sami v sobě, i přesto, že pustíme kontrolu, i přesto, že se náš život a vztahy mění.

Na fyzické rovině je citlivý krk, šíje, hrtan, mandle, štítná žláza, spodní čelist a zuby – nejsou vhodné lékařské a chirurgické zásahy na těchto orgánech.

Autor: Věra Šourková
Zdroj: www.astrologie-a-numerologie.webnode.cz/l/uplnek-v-byku4

Sdíleno s laskavým svolením autora
Autor a zdroj náhledového obrázku: Jitka Saniová, vytvořeno pomocí AI

Článek Věra Šourková, Úplněk v Býku se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

Životopis

Prof. Madan je genomovým biologem s neobyčejně rozmanitou akademickou působností a řadou výzkumných zájmů. Narodil se v roce 1959 ve městě Trivandrum indického svazového státu Kerala. Před studiem na Cambridge studoval na Haryana Agricultural University ve městě Hisar v severoindickém státě Haryana, kde získal bakalářský titul v oboru zemědělství a magisterský titul v oboru genetiky a šlechtění rostlin. Coby stipendista nadace Inlaks Foundation (1982 Trinity Hall, Cambridge) získal doktorát Ph.D. v oboru molekulární genetiky na téma geny proteinových aktinů cytoskeletu na někdejším Plant Breeding Institute v Trumpingtonu. Tato studie poskytla první důkazy rozsáhlé exprese genů tkání/pletiva velmi početné genové rodiny aktinových genů u rostlin. Jeho postdoktorandský výzkum zahrnuje oblasti genomiky rostlin, hub, bakterií a rakoviny u lidí. Těžištěm zájmu jeho současného výzkumu je vývoj technik pro genomovou analýzu jednotlivých molekul DNA a buněk. Následně po získání Ph.D. v oboru molekulární genetiky na Cambridgeské univerzitě působil na akademických postech coby výzkumný vědecký pracovník na Oddělení onkologie Univerzity v Cambridge (Department of Oncology, University of Cambridge), Lékařské výzkumné radě jednotky buněčné onkologie, Cambridge (Medical Research Council Cancer Cell Unit, Cambridge) a jako výzkumný vědecký pracovník/stážista nadace Leverhulme Lékařské výzkumné rady Laboratoře molekulární biologie, Cambridge (Medical Research Council Laboratory of Molecular Biology, Cambridge).

Jako výzkumný vědecký pracovník nadace Leverhulme Foundation (1999) v MRC laboratoři molekulární biologie (MRC-Laboratory of Molecular Biology MRC-LMB), v Lékařské výzkumné radě jednotky buněčné onkologie a oddělení onkologie Univerzity v Cambridge (Medical Research Council - Cancer Cell Unit and Department of Oncology, University of Cambridge) vyvinul nové metody a postupy u jednotlivých buněk a molekul DNA pro analýzu genomů, dynamiku genomů a genomových variací. Je objevitelem Molecular Copy Counting technique – techniky s vysokou rozlišovací schopností a citlivostí pro popis genomických variací na úrovni jednotlivých buněk a jednotlivých molekul DNA. Tyto techniky poskytují mimořádný vhled do vysoce tvárné povahy jaderných a mitochondriálních genomů a epigenomů a novátorských metod mapování a popisu dynamiky změn DNA u standardních pochodů, jako je stárnutí a u lidských nemocí včetně rakoviny, kardiovaskulárních nemocí, metabolických nemocí a řady dědičných nemocí. Tyto techniky rovněž poukazují na pochybnosti v biologických vědách, což vyvolává poptávku po alternativních přístupech při posuzování lidského zdraví a nemoci, zvláště u velmi složitě zvládnutelných oblastí jako jsou lidské stárnutí, psychosomatická onemocnění a komplexní nemoci, kde přímé metody nepřinášejí relevantní výsledky.

Je generálním tajemníkem, členem představenstva a vedoucím výzkumu Evropské asociace pro Ájurvédu (European Ayurveda Association http://www.euroayurveda.eu/euaa/executives/), a členem mezinárodního poradního orgánu AYU: Mezinárodního čtvrtletníku výzkumů v Ájurvédě (International Quarterly Journal of Research in Ayurveda Jamnagar, India (http://www.ayujournal.org/editorialboard.asp), dále je členem mezinárodní redakční rady AyuCaRe (International Editorial Advisory Board Member AyuCaRe – Journal of Ayurveda Case Reports, All India Institute of Ayurveda, New Delhi, India – https://aiia.gov.in/. Byl také členem správní rady výzkumného orgánu pro komplementární medicínu (Research Council for Complementary Medicine (UK). Je čestným hostujícím profesorem na TransDisciplinary University, Bangalore, India (tdu.edu.in/), Center for Functional Genomics & Bio-informatics (tdu.edu.in/genomics). Dále je členem Mind-Matter Unification Project of the Theory of Condensed Matter Group (Projekt sjednocení mysli a hmoty Skupiny pro teorii kondenzovaných látek) v Cavendish Laboratory, Cambridge, vedené profesorem Brianem Josephsonem.

Autor: Prof. Dr. Madan Thangavelu
Zdroj: youtu.be/zNfTZvUttxQ

Sdíleno s laskavým svolením ITCIM
Zdroj obrázku: AI (ChatGPT)

Článek Prof. Dr. Madan Thangavelu, Integrace systémů medicíny, zdraví a pohody se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

Ti z nás, kdo v dětství prožili trauma, mohou mít obrovskou potřebu kontroly. Můžeme toužit po trvalosti, předvídatelnosti a stabilitě, neboť v období našeho dětství pro nás byly tyto věci nezbytné k pocitu bezpečí. 

Tato potřeba kontroly se v našem dospělém životě může projevovat nenápadnými, ale i výraznějšími způsoby, jako např.:

• Cítíme úzkost nebo jsme vyvedeni z rovnováhy, když se náhle změní plány.
• Přehráváme si rozhovory ve své hlavě a snažíme se předvídat, jak by druhý mohl reagovat. 
• Cítíme urgentní potřebu vědět, co bude dál, zejména v našich vztazích. 
• Přehnaně přemýšlíme o svých rozhodnutí, protože představa, že se rozhodneme špatně, je pro nás nesnesitelná. 
• Snažíme se ovlivňovat pocity či reakce jiných lidí, abychom předešli konfliktu nebo odmítnutí.
• Cítíme napětí a podezřívavost, když se nám daří, a neustále čekáme, kdy přijde něco špatného.
• Máme problém odpočívat a uvolnit se, jestliže nemáme jistotu, že je o všechno postaráno.

Pod všemi těmito vzorci se skrývá naše mladší já, které se zoufale snaží předejít bolestivému zranění ze zaslepení, přetížení nebo z cítění pocitů, které pro něj dříve byly neúnosné. To je zcela pochopitelné a normální, vezmeme-li v úvahu traumatickou minulost. 

Jako dospělí sice intelektuálně chápeme, že život není vždy jistý, že změna je přirozená a nevyhnutelná a že nemůžeme mít nade vším kontrolu. Můžeme si dokonce uvědomovat, že naše snahy o kontrolu nám přinášejí ještě více úzkosti a utrpení. 

Je tu ale paradox: Snažíme-li se vzdát své potřeby kontroly silou vůle, stává se tato naše snaha jen další formou kontroly. 

Zjistíme, že:

• se cítíme frustrovaní z toho, že stále potřebujeme ujišťování a jistotu.
• se snažíme sami sebe donutit k uvolnění, když je přitom naše tělo v napětí.
• si říkáme, že "bychom už měli" být schopni důvěřovat Životu.
• užíváme duchovní koncepty jako odevzdání, nepřipoutanost či filosofii pomíjivosti, abychom přemohli svou lidskou potřebu bezpečí
• se stydíme za to, že i po letech své práce na uzdravení máme stále problém s potřebou kontroly.
• se snažíme přestat přehnaně myslet, a přitom se o to více zaplétáme do svých myšlenek. 

V těchto chvílích se můžeme nevědomě ztotožňovat se svým mladším a zranitelnějším já a vystavovat ho stejnému tlaku a nedostatku empatie, které mu právě původně sebraly pocit bezpečí. 

Snažíme se mít kontrolu nad částí nás samých, která potřebuje mít kontrolu. A přitom to, co tato naše část potřebuje, je naše láska. 

Dovolit si potřebovat kontrolu neznamená, že musíme hned reagovat na každý impuls k získání kontroly. Znamená to, že se přestaneme svou potřebu kontroly považovat za špatnou. Můžeme cítit urgentní potřebu mít něco pod kontrolou a zároveň si uvědomovat strach skrývající se pod ní a reagovat na tento strach soucitně, namísto abychom se jím nechali ovládnout. 

Možná se snažíme našemu mladšímu já vzít něco, co stále ještě potřebuje, aby se mohlo cítit v bezpečí. A to v nás vyvolává ještě více úzkosti a naše mladší já se toho začne držet o to pevněji. 

Co když místo snahy vzdát se své potřeby kontroly si dovolíme tuto potřebu mít? 

Co když je tato naše potřeba naprosto v pořádku?

Co kdybychom ke své potřebě kontroly začali přistupovat se soucitem a uvědomili si, že naše potřeba trvalosti, předvídatelnosti a kontroly se v nás rozvinula z dobrých důvodů?

V dětství naše přežití přímo záviselo na okolním prostředí a na pečujících osobách. Když toto prostředí nebo osoby byly nepředvídatelné, děsivé či emocionálně nebezpečné, naše potřeba kontroly se mohla stát jedním ze způsobů, jakým jsme si vytvářeli jistotu, kterou jsme potřebovali. Než tuto potřebu vnímat jako něco, co je třeba překonat nebo duchovně povznést, můžeme ji začít vnímat jako něco, co si zaslouží naši nejhlubší lásku. 

Žehnejte své potřebě mít kontrolu. 

Poděkujte jí, že vám posloužila. 

Poděkujte jí, že vám pomohla přežít až dosud. 

Dejte svému mladšímu já na vědomí, že už rozumíte tomu, proč potřebuje mít pořád všechno stejné, proč ho každá změna vyděsí a proč v něm nejistota vyvolává tak obrovský strach. 

Než abyste se snažili svému mladšímu já vykládat, jak nic netrvá věčně, že kontrola je jen iluze nebo že potřeba jistoty je jakási "chyba", nabídněte mu opětovné ujištění svého milujícího dospělého já. 

Můžete mu například říct: 

"Já vím, že tě změna děsí. Vím, že si přeješ, aby všechno zůstalo pořád stejné. Je pochopitelné, že to tak cítíš. Jsem tady s tebou. Tvé pocity mi dávají smysl. Budu tady s tebou pořád, i tehdy, když se věci budou měnit."

Staňte se sami tou stabilitou, kterou vaše mladší já pořád hledalo ve vnějším světě. Když je vnější svět roztřesený, vaše milující přítomnost se stává něčím, na co se může stále více spoléhat. 

Když se však ocitneme v módu kontroly, můžeme upadnout do pasti přesvědčení, že my sami jsme původci toho, zda jde v našem životě něco dobře nebo špatně. 

Můžeme podvědomě věřit tomu, že pokud přestaneme předvídat, zvládat a neustále všechno hlídat, stane se něco hrozného. 

Jistěže do určité míry máme kontrolu nad tím, jaká děláme rozhodnutí, jaké činíme kroky, jak si nastavujeme hranice nebo jak přímo ovlivňujeme některé dění. Ale nikdy nemůžeme zaručit, jaký konkrétní výsledek z toho všeho vzejde. Pamatovat si tuto skutečnost nám přináší ohromnou úlevu. 

Ani sebevětší snaha nebo schopnost předvídat nám nikdy nemůže zaručit úroveň kontroly, kterou věříme, že nad životem máme. 

Kdykoli si sama uvědomím, že jsem spadla do této pasti, připomínám si nespočet krásných věcí, které jsem prožila a které se stále dějí, aniž bych to musela sama "zajišťovat" či "řídit".

Že v Životě existuje Inteligence, která funguje a nevyžaduje k tomu moje zapojení. 

Například: 

• Moje srdce bije, aniž bych ho musela nutit bít.
• Moje plíce dýchají, aniž bych musela vědomě řídit každý nádech a výdech.
• Můj imunitní systém mě chrání a léčí mé tělo bez ohledu na mou vůli.
• Moje tělo tráví potravu, opravuje buňky a udržuje mnoho důležitých životních procesů, aniž bych do toho musela já nějak zasahovat. 
• Země se otáčí kolem své osy a nese nás každým dnem i nocí.
• Roční období se mění, stromy rostou a život se sám neustále obnovuje. 

Toto všechno se děje, i když nad tím nemám kontrolu. Prostě to jen přijímám a podílím se na tom. 

Život toho drží tolik pohromadě i bez mé pomoci.

A připomínat si to mi pomáhá povolovat otěže kontroly a cítit ze strany života větší podporu.

Pro naše mladší já, které se naučilo přežívat díky hypervigilanci (=neustálé sledování a hlídání okolí ve snaze rozpoznat včas případné hrozby - pozn.překl.), může být toto uvědomění spíše děsivé než osvobozující. Proto nám nikdy nefunguje prostě mu jen říkat "nech to být". Potřebujeme si vybudovat dostatečné vnitřní bezpečí a důvěru, abychom postupně zjišťovali, že nemusíme všechno držet pohromadě my sami, abychom byli v bezpečí. 

Postupem času se začne dít něco ohromného: Jak v nás poroste důvěra mezi naším mladším a nynějším já, i důvěra mezi námi a Životem, naše potřeba kontroly začne povolovat. Dáme-li si svolení mít potřebu kontroly a nestydět se za ni, začne si naše mladší já uvědomovat, že se už nemusí tak tvrdě snažit, aby nás udrželo v bezpečí. 

Tento proces nelze uspěchat. Chce to čas pro duši i tělo, aby si zvykly na to, že je jim k dispozici nový druh bezpečí. Vyžaduje to opakované pozitivní zkušenosti, kdy své mladší já s láskou přijímáme, spíše než bychom na něj vyvíjeli nátlak; vyžaduje to přijetí, nikoli nápravu. 

A nakonec naše potřeba mít kontrolu začne sama svým tempem a ve svůj pravý čas opadat, podobně jako uzrálé ovoce z větví stromu. Nemusíme to ze sebe páčit, ani se nutit k odevzdání. Nemusíme z umění pouštět věci a přijímat změny zase další úkol, který na sebe naložíme. 

Můžeme tu prostě jen s láskou být pro své mladší já, které se stále ještě bojí a hmatá po každé příležitosti získat kontrolu. Kontrola potřebuje dostatek nepodmíněné lásky, než začne povolovat. A k tomu si můžeme dát tolik času, kolik jen budeme potřebovat. 

* * *

autorka: Bethany Webster
zdroj: https://substack.com/home/post/p-220188318
překlad: Magda Techetová 

Autor: M. Techetová
Zdroj: andelskydenik.blogspot.com/2026/10/prijmete-svou-potrebu-kontroly

Sdíleno s laskavým svolením autora
Autor a zdroj náhledového obrázku: Jitka Saniová, vytvořeno pomocí AI

Článek Přijměte svou potřebu kontroly se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

Lyrics: ADONAI

Production: ADONAI

Visuals & Music created with AI assistance.

© 2026 ADONAI. All rights reserved.

For licensing, collaborations, or any use of this track, please contact me at:

info.adonai@email.cz

#ADONAI

Autor: ADONAI
Zdroj: youtu.be/wCuAiU2TkZ4

Sdíleno s laskavým svolením autora
Autor a zdroj náhledového obrázku: Jitka Saniová, vytvořeno pomocí AI

Článek ADONAI - Tickink of the Clock / Floydwave se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

Když Múza v nás ví:

Od teoretické lásky k opravdovému rozkvětu

Žijeme v době, kdy je teoreticky každý z nás psychologem, koučem nebo duchovním průvodcem. Známe správné pojmy, máme načtené koncepty, rozumíme teorii přivázání i čakrovým systémům. Jenže pak přijde vášeň, chemie a prchavý moment přitažlivosti — a celá naše neukotvená moudrost se začne ohýbat přesně tak, jak potřebuje naše ego.

Stačí, aby se druhý člověk první měsíc choval vzorově (což na začátku s trochou snahy dokáže téměř každý), a my si do něj okamžitě promítneme všechny své nesplněné touhy. Utrhneme nezralou kuličku ze stromu a divíme se, že má trpkou chuť a nikoho nenasytí.

Achillova pata 1. čakry:

Když stavíme hrad na tekutém písku

I když žijeme ve hmotném přebytku a dostatku, vnitřně stále narážíme na hluboko zakořeněný pocit nedostatečnosti. Procházíme totiž uvolňováním letitých generačních vzorců a strachů, které si v sobě neseme. Právě teď tyto otisky přicházejí k finálnímu dočištění — a přesně v tom se otevírá prostor pro naši skutečnou pravdu.

Chceme zažívat lehkost, inspiraci, bezpodmínečnou lásku a hlubokou vášeň (plody vyšších center), ale stavíme je na základech, které se neustále chvějí strachem.

Žena ze strachu o sebe-zajištění přebírá mužskou energii, buduje si brnění, funguje na výkon a stává se „muženou“. Uvnitř je však vyčerpaná a touží po uvolnění.

Muž hledá v ženě inspiraci, jemnost a přístav, ale sám je často stažený ve strachu o hmotné zabezpečení a vyžaduje záruky dříve, než vytvořil bezpečný prostor.

Vzniká tak tišící obchod: „Dej mi pocit bezpečí / vášeň / Múzu, a já ti za to možná dám svou péči.“ Jenže ze strachu a obchodu vědomý vztah nevznikne.

Past Múzy:

Bod zlomu a návrat k sobě

Žena múza není odpovědností muže. Je to výhradně odpovědnost ženy k sobě samé.

Múza vzniká v samotě, v čase a v hluboké vnitřní kultivaci. A právě zde přichází ten nejdůležitější bod zlomu:

1. Všímavost k nehmatatelným plodům

Múza nastává ve chvíli, kdy žena dokáže udržet svou mysl v přítomnosti a začne si vědomě všímat výsledků svého ženství a je v nich opravdu saturována. Výsledky ženské energie jsou totiž velmi často hmotou neuchopitelné — je to atmosféra klidu, krása, jemnost, lehkost, tvořivý prostor, citlivost a živost. Tuto kvalitu poznáme až na plodech svého tvoření. (Dřív, než tyto plody ocení svět, je musí plně uvidět a ocenit žena sama v sobě.)

2. Uvolnění z očekávání a přijetí darů

Druhým krokem zlomu je moment, kdy se žena zcela uvolní z (vedení vnitřní výsledovky) očekávání jakékoliv „odměny“ či záruky za své tvoření. Netvoří proto, aby si něco koupila nebo získala uznání. Naopak — přepne se do stavu hluboké vnímavosti a začne si všímat všech darů, hojnosti a krásy, které ji už v tuto chvíli obklopují. Zjišťuje, že o ni už je postaráno.

Múza není role, kterou lze od ženy vyžadovat nebo si ji koupit. Múza je stav ženy, která se naučila vytvořit bezpečí sama v sobě, stala se fascinovaná svým vlastním bytím, vidí hodnotu svého nehmatatelného tvoření a uvolnila se do přijímání darů života. A zralý muž je ten, který ví, že kvetoucí zahradu nelze vydupat ze země silou — lze ji pouze vyživit.“

Jak z “jámy” ven:

Cesta laskavé zralosti.

Krok ven z této pasti je opuštění jakéhokoli víry v dluh (vinu a křivdu) a procitnutí, že jsme správně a dekuji za všechny zkušenosti. Veškerá změna začíná stavem hluboké úcty ke svému dechu.

1. Přestat ohýbat teorii podle touhy.

Přiznejme si pravdu s lehkostí. Pozorujme, zda druhého člověka opravdu vidíme v jeho reálné zralosti, nebo zda si jen do jeho prvoměsíčního chování promítáme své vlastní nenaplněné potřeby.

2. Dát času čas (Nespěchat na plody/ statusy).

Zralost nelze uspíšit. Stejně jako jabloň potřebuje svůj čas, půdu, vodu a slunce, i hluboké partnerství potřebuje čas na prozkoumání toho, zda jsou kořeny obou lidí dostatečně pevné.

3. Návrat k vlastnímu bezpečí

Pro ženu: Vystoupit z role obhajoby a viry v zásluhu, začít vnímat tichou sílu a nehmatatelné plody svého ženství a otevřít se hojnosti přítomného okamžiku bez podmínek. Obklopovat se jen těmi, kdo ji ctí a milují.

Pro muže: Vstoupit do své pevnosti bez potřeby manipulace či záruk. Pochopit, že hloubka a krása Múzy se otevírá postupně., Rozkvétá tam, kde muž dokáže nabídnout stabilní a nepodmíněnou oporu, bezpečí, přátelství a zodpovědnost. On přitom dobře vnímá, že tím sám roste ve svém mužství.

Zralý vztah nezačíná tím, že najdeme někoho „hotového“. Jsme živý organismus a neustále rosteme ve vědomí – to, co platilo včera, už dnes nemusí sloužit nebo to zcela změnilo svůj náboj.

V procesu poznávání je proto klíčové vědomě uvolňovat předsudky a otisky z našich minulých vztahů. Dovolit si potkávat druhého bez filtru starých zranění a vzorců. Přináší to obrovskou úlevu: pustit potřebu tlačit na výsledky, odložit minulost a dát sobě i druhému prostor opravdově dozrát.

Chcete se mnou jít ještě více do hloubky?

Pokud vás témata, o kterých píšu, oslovují, můžete pokračovat také s mým e-bookem Amazonka – začátek pádu. Otevírám v něm další souvislosti ženské cesty, vnitřní proměny a návratu k sobě.

Pro čtenáře Cest k sobě jsem připravila slevu 10 %. Při objednávce stačí zadat kód CESTY.

Více o e-booku Amazonka – začátek pádu

S láskou, Eva

Autor: Eva Kavková
Zdroj: www.evakavkova.com

Sdíleno s laskavým svolením autora
Zdroj obrázku: AI (ChatGPT)

Článek Když Múza v nás ví: Od teoretické lásky k opravdovému rozkvětu se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

Tlumočnice: Theofee Hanka Kopecká
hana.kopecka@gmail.com

Tajemství vnitřního hlubokého klidu. Vnitřní osobní mír. Nic, ze kterého vše vychází. Ukázka techniky Quantum Entrainment.

Kinslowsystem.cz / Kinslowsystem.com

Frank Kinslow - americký chiropraktik, spisovatel a zakladatel celosvětově známé metody kvantového unášení (Quantum Entrainment). Metody kvantového unášení a navazující techniky propojil do uceleného konceptu, který se nazývá Kinslowův systém (The Kinslow System).

00:00 Přivítání
02:28 V čem spočívá, že jste stále zdráv
03:15 Hluboký klid
08:37 My stále hledáme NĚCO, ale tam je to NIC
10:20 Nic, ze kterého vše vychází
12:18 Ukázka, že nic je neustále přítomno
16:21 Technika kvantového unášení
25:46 Světový mír vychází z roviny tvého osobního míru  
30:39 Nová metoda
33:50 Úvod k technice QE (Quantum Entrainment)
50:30 Praktická ukázka QE
1:06:00 Poděkování a rozloučení

Článek Frank Kinslow, Tajemství vnitřního klidu / The Secret of Inner Peace se nejdříve objevil na Cesty k sobě.

Přitom kdyby nám totéž řekl někdo, na kom nám nezáleží, pravděpodobně bychom nad tím mávli rukou. Proč tedy právě lidé, které milujeme, dokážou zasáhnout naše nejcitlivější místa? A proč nás někdy bolí i něco, co druhý člověk vůbec nevnímal jako zraňující?

Odpověď není jen v tom, co se mezi námi odehrává právě teď. Často souvisí také s tím, co si do vztahů přinášíme, po čem v nich vědomě či nevědomě toužíme a jaký význam přikládáme chování druhých.

Někdy nás nezraňuje jen to, co se stalo. Ale také to, co to pro nás znamená.

Představme si situaci, kdy se svěříme partnerovi s něčím, co nás dlouhodobě trápí. Očekáváme pochopení, zájem nebo alespoň chvíli skutečné pozornosti. Místo toho uslyšíme: „Tak to prostě tolik neřeš.“

Pro něho to může být obyčejná rada. Možná se nám dokonce snaží pomoci a domnívá se, že nám nabízí jednoduché řešení. Jenže my v tu chvíli neslyšíme radu. Slyšíme něco úplně jiného: „Tvoje pocity nejsou důležité. Zase přeháníš. Nezajímá mě, co prožíváš.“

A právě tady vzniká jeden z největších problémů v mezilidských vztazích. Mezi tím, co druhý člověk skutečně udělal nebo řekl, a tím, jaký význam tomu přisoudíme, může být obrovský rozdíl.

To ovšem neznamená, že si svou bolest vymýšlíme nebo že jsme přecitlivělí. Naše prožívání je skutečné. Jen nemusí vždy vypovídat pouze o aktuální situaci.

Každý z nás totiž vnímá svět prostřednictvím vlastních zkušeností. To, co jeden člověk považuje za nevinnou poznámku, může pro druhého představovat připomínku let, během nichž se cítil přehlížený, nedostatečný nebo odmítaný.

A čím bližší nám druhý člověk je, tím větší význam jeho chování zpravidla přikládáme. Od cizího člověka totiž většinou neočekáváme, že nás hluboce pochopí. Od někoho, koho milujeme, v to ale doufáme.

Ve vztazích často nehledáme jen lásku. Hledáme také něco, co nám kdysi chybělo.

Naše první zkušenosti s blízkostí nevznikají v dospělých partnerských vztazích. Utvářejí se mnohem dříve, v prostředí, kde vyrůstáme a kde postupně poznáváme, jaké to je někoho potřebovat, někomu důvěřovat a být na někom závislí.

Dítě, jehož pocity byly opakovaně zlehčovány, si může postupně osvojit přesvědčení, že jeho emoce druhé obtěžují. Dítě, které získávalo pozornost především za dobré výsledky nebo poslušnost, si může začít spojovat vlastní hodnotu s tím, co dokáže a jak moc vyhoví očekáváním ostatních. A dítě, které nikdy nevědělo, v jaké náladě jeho rodič přijde domů, se může naučit neustále sledovat drobné změny v chování druhých.

Nejde o nevyhnutelný osud. Naše dětství nás neurčuje jednou provždy. Přesto si z něj můžeme odnést určité způsoby, jakými rozumíme sobě, vztahům i chování ostatních.

A potom přijde dospělost. Máme vlastní život, rozhodujeme se sami za sebe, možná jsme úspěšní, samostatní a navenek sebevědomí. Přesto nás někdy dokáže rozhodit partnerův nezájem, rodičovská kritika nebo pocit, že pro někoho nejsme dost důležití.

Proč?

Protože rozumem můžeme dávno vědět, že máme svou hodnotu, ale v určitých situacích se v nás stále mohou probouzet staré pocity, které jsme si osvojili v době, kdy jsme byli mnohem zranitelnější.

Člověk, který se jako dítě cítil neviděný, může být mimořádně citlivý na to, když mu partner nevěnuje pozornost. Ten, kdo musel o přijetí neustále usilovat, může odmítnutí prožívat nejen jako zklamání, ale i jako důkaz vlastní nedostatečnosti.

A tak se někdy stává, že od člověka, kterého milujeme dnes, nevědomě očekáváme také zacelení bolesti, kterou způsobil někdo úplně jiný.

Toužíme, aby nás konečně někdo viděl. Aby nás přijal i ve chvíli, kdy nejsme silní, výkonní nebo příjemní. Aby nám dal jistotu, že nemusíme o lásku bojovat.

Na této touze není nic špatného. Potřeba bezpečí, přijetí a blízkosti je přirozenou součástí lidských vztahů. Problém může nastat ve chvíli, kdy se z druhého člověka nevědomě stane někdo, kdo má napravit celý náš dosavadní příběh.

Protože žádný partner, přítel ani rodič nedokáže zpětně změnit všechno, co jsme prožili.

A pokud od něho očekáváme, že se díky jeho lásce už nikdy nebudeme cítit odmítnutí, osamělí nebo nedostateční, stavíme před něj úkol, který žádný člověk nemůže trvale splnit.

Bolí nás skutečný člověk, nebo představa, kterou jsme si o něm vytvořili?

Ve vztazích se přirozeně vytvářejí očekávání. Někdy je dokážeme pojmenovat, jindy o nich sami ani nevíme. Připadají nám totiž tak samozřejmá, že nás vůbec nenapadne, že by je druhý člověk mohl mít jinak.

Když někoho milujeme, předpokládáme, že pozná, kdy nám není dobře. Že si všimne, kolik toho pro něj děláme. Že pochopí, proč nás něco zranilo, aniž bychom mu to museli vysvětlovat. Že bude vědět, co potřebujeme, protože kdyby nás opravdu znal a miloval, přece by to musel cítit.

Jenže druhý člověk nežije uvnitř naší hlavy. Nemá naši minulost, naše zkušenosti ani stejný způsob prožívání.

Někomu připadá přirozené projevovat lásku slovy, jiný ji vyjadřuje péčí nebo praktickou pomocí. Někdo potřebuje o problému dlouze mluvit, zatímco druhý hledá okamžité řešení. Pro jednoho je důkazem blízkosti společně strávený čas, pro jiného možnost být spolu a přitom mít každý svůj prostor.

Ani jeden způsob nemusí být automaticky špatný. Ale pokud o těchto rozdílech nedokážeme mluvit, mohou se postupně změnit v bolestivé důkazy toho, že nás druhý nemiluje dostatečně.

Možná nás partner celý večer objímá, ale my se trápíme, protože se nezeptal, jaký jsme měli den. Možná nám rodiče celý život pomáhali prakticky, ale nikdy jsme od nich neslyšeli, že jsou na nás hrdí. Možná máme kolem sebe lidi, kteří by nám v těžké chvíli pomohli, ale přesto se cítíme osamělí, protože s nimi nedokážeme sdílet své skutečné pocity.

To všechno může existovat současně. Můžeme být milováni a přesto se v některých ohledech cítit nenaplnění.

A tady přichází důležité uvědomění: To, že nám někdo nedává lásku způsobem, jakým ji potřebujeme přijímat, ještě nemusí znamenat, že nás nemiluje. Zároveň ale jeho láska sama o sobě nezaručuje, že nám takový vztah bude dlouhodobě stačit.

Někdy proto není nejdůležitější ptát se, jestli nás druhý miluje, ale zda spolu dokážeme vytvářet vztah, ve kterém se oba cítíme respektovaní, přijímaní a v bezpečí.

Proč někdy reagujeme silněji, než bychom sami chtěli?

Možná to znáte. Někdo blízký pronese poznámku, která se vás dotkne, a vy zareagujete mnohem intenzivněji, než jste zamýšleli. Rozpláčete se, rozzlobíte, stáhnete do sebe nebo máte potřebu okamžitě odejít.

Později, když emoce odezní, si říkáte, proč vás něco takového vlastně tolik rozhodilo.

Právě v těchto situacích může být užitečné podívat se pod samotnou reakci.

Za vztekem se totiž někdy skrývá bezmoc. Za výčitkou touha být důležití. Za potřebou stáhnout se strach, že kdybychom ukázali svou zranitelnost, setkali bychom se znovu s odmítnutím.

Představme si člověka, který partnerovi opakovaně vyčítá, že na něj nemá čas. Navenek to může vypadat jako konflikt o společně strávené večery. Pod povrchem ale může být mnohem hlubší otázka: „Jsem pro tebe vůbec důležitý? Vybral by sis někdy mě, i kdybys nemusel?“

A pokud na tuto otázku nedostává odpověď, po které touží, může o pozornost začít bojovat způsobem, který druhého naopak vzdaluje.

To je jeden z bolestivých paradoxů blízkých vztahů. Ve snaze získat lásku a ujištění někdy používáme chování, které nám cestu k blízkosti ještě více komplikuje.

Místo abychom řekli „chybíš mi“, vyčítáme. Místo „bojím se, že pro tebe nejsem důležitá“, útočíme. Místo přiznání, že nás něco ranilo, předstíráme nezájem.

Ne vždy proto, že chceme druhým ublížit. Někdy jen neumíme v danou chvíli jinak zacházet s vlastní zranitelností.

A právě schopnost rozpoznat, co se skrývá pod naší první reakcí, může způsob, jakým prožíváme vztahy, zásadně proměnit.

Porozumět vlastní bolesti neznamená omlouvat chování druhých

V úvahách o starých zraněních a emočních spouštěčích však existuje jedno důležité nebezpečí. Můžeme začít všechno vztahovat sami k sobě a hledat příčinu každé bolesti výhradně ve vlastní minulosti.

Partner nás opakovaně ponižuje? Možná si řekneme, že jen reagujeme na staré trauma. Rodič dlouhodobě nerespektuje naše hranice? Přesvědčujeme se, že bychom na sobě měli ještě zapracovat. Někdo nás zraňuje a následně naše pocity zlehčuje? Začneme pochybovat, jestli nejsme skutečně příliš citliví.

Jenže ne každé zranění je ozvěnou minulosti.

Někdy nás něco bolí jednoduše proto, že se k nám druhý člověk zachoval necitlivě, nespravedlivě nebo krutě.

A schopnost porozumět tomu, proč někdo jedná určitým způsobem, nás nezavazuje jeho chování snášet.

Můžeme chápat, že naši rodiče sami vyrůstali bez dostatku lásky, a přesto si přiznat, že nám jejich přístup ublížil. Můžeme vědět, že partner má problém vyjadřovat emoce, a současně potřebovat vztah, ve kterém o svých pocitech můžeme bezpečně mluvit.

Pochopení není totéž co omluva. A odpuštění nemusí znamenat, že někomu znovu dovolíme překračovat naše hranice.

Zralost ve vztazích nespočívá v tom, že se naučíme vydržet úplně všechno, aniž bychom se nechali rozhodit. Někdy se projevuje právě schopností přiznat si, že nás určitý vztah zraňuje, přestože daného člověka milujeme.

Protože láska a bezpečí nejsou automaticky totéž.

Co se změní, když přestaneme svou hodnotu hledat v reakcích druhých?

Jedno z nejtěžších, ale zároveň nejdůležitějších uvědomění může přijít ve chvíli, kdy začneme rozlišovat mezi tím, jak se k nám někdo zachoval, a tím, co si na základě jeho chování myslíme sami o sobě.

Když nás někdo odmítne, nemusí to znamenat, že nejsme hodni lásky. Když někdo nedokáže ocenit naše úsilí, neznamená to, že nemá hodnotu. Když nás někdo nepochopí, neznamená to, že jsou naše pocity nesprávné.

Zní to jednoduše. Ve skutečném životě je ale někdy nesmírně těžké oddělit vlastní hodnotu od toho, jak nás vidí někdo, na kom nám velmi záleží.

Zvlášť pokud jsme byli dlouho zvyklí hledat potvrzení své hodnoty právě u druhých.

Možná jsme se celý život snažili být dost dobří, abychom konečně získali uznání od rodičů. Možná jsme ve vztazích ustupovali ze svých potřeb, protože jsme se báli ztráty lásky. Možná jsme měli pocit, že když nás někdo opustí, znamená to, že jsme selhali.

Jenže to, že nás někdo nedokázal milovat tak, jak jsme potřebovali, není konečným rozsudkem nad tím, kým jsme.

Můžeme být hodnotní, i když nás někdo neocení. Můžeme být dost dobří, i když nás někdo odmítne. A můžeme mít právo na své potřeby, i když je druhý člověk nedokáže nebo nechce naplnit.

Neznamená to, že nás odmítnutí přestane bolet. Ani že už nikdy nebudeme potřebovat ujištění, podporu nebo uznání. Znamená to spíše, že postupně přestáváme vnímat každou reakci druhého člověka jako odpověď na otázku, jestli jsme dostateční.

A to může být začátek úplně jiného způsobu prožívání vztahů.

Možná nepotřebujeme, aby nás už nikdy nikdo nezranil. Potřebujeme se naučit své bolesti rozumět.

Až vás příště zasáhne chování někoho blízkého, zkuste si ještě před tím, než se rozhodnete, co jeho jednání znamená, položit jednu otázku:

Co přesně mě na této situaci tolik bolí?

Nejde jen o to, co druhý řekl nebo udělal. Zkuste jít o kousek hlouběji.

Bolí mě, že mě nevyslechl? Nebo že jsem se vedle něj opět cítila nedůležitá? Bolí mě jeho kritika? Nebo se ve mně znovu ozval známý pocit, že nikdy nebudu dost dobrá? Jsem smutná kvůli tomu, co se stalo dnes, nebo se k dnešní bolesti přidává i něco, co znám už mnoho let?

Někdy zjistíme, že jsme od druhého očekávali něco, co jsme mu nikdy nedokázali sdělit. Jindy pochopíme, proč nás zdánlivá maličkost tak silně zasáhla. A někdy naopak uvidíme, že naše bolest není výsledkem přehnaného očekávání, ale upozorněním na něco, co ve vztahu skutečně není v pořádku.

Všechny tyto odpovědi mají svou hodnotu.

Porozumění vlastnímu prožívání nám totiž umožňuje přestat pouze reagovat a začít vědoměji rozhodovat. Můžeme druhému vysvětlit, co potřebujeme. Můžeme se pokusit pochopit jeho pohled. Můžeme přehodnotit svá očekávání nebo nastavit hranice tam, kde byly dlouho překračovány.

A také si můžeme všimnout, zda druhý člověk o naše prožívání skutečně stojí.

Protože zdravý vztah není vztah, ve kterém se nikdy nezraníme. Dva lidé se svými odlišnými zkušenostmi, potřebami a citlivými místy se občas nevyhnutelně nepochopí.

Důležité ale je, co se děje potom.

Zda dokážeme naslouchat, když nám druhý řekne, že ho něco bolelo. Zda jsme schopni uznat vlastní chybu, aniž bychom se okamžitě začali bránit. Zda se postupně učíme zacházet se zranitelností toho druhého opatrněji. A zda za omluvou následuje také skutečná změna.

Možná právě tady leží jeden z největších rozdílů mezi vztahem, který nás postupně vyčerpává, a vztahem, ve kterém můžeme růst.

Ne v tom, že nás druhý člověk dokonale chápe a nikdy nezklame. Ale v tom, že naše bolest pro něj není obtíž, kterou potřebuje umlčet, nýbrž něco, čemu se snaží porozumět.

A totéž jsme ochotni nabídnout i my jemu.

Protože být skutečně milován neznamená nikdy nezažít zranění. Znamená to také nemuset na svou bolest zůstávat sám.

A možná ještě něco.

Někdy nás vztahy učí nejen tomu, jak milovat druhé, ale také tomu, že při snaze být milováni nemusíme ztrácet sami sebe.

Chceš být součástí komunity maminek? Přidej se k nám ZDE, ať ti nic neunikne!

Autor: Komunita Maminky Mait.me
Zdroj: mait.me/blog/proc-nas-nekdy-nejvic-zranuji-lide-ktere-mame-nejradeji

Sdíleno s laskavým svolením autora
Zdroj obrázku: AI (ChatGPT)

Článek Proč nás někdy nejvíc zraňují lidé, které máme nejraději? se nejdříve objevil na Cesty k sobě.