Rozumné nápady. Proč Slováci mají Mistrovství republiky v chůzi dospělých v hale a my ne?
]]>ta Ostrava byla Mistrovství Moravy a Slezska. Jaromír Morávek
]]>Mám za to, že je třeba řešit tyto základní problémy:
1. V první řadě zanechat hádek a nepřátelství mezi sebou, zvláště u těch, kteří by mohli nejvíce pomoci při řešení stavu.
2. Přesvědčit vedení ČASu, že bez jejich pomoci a ochoty situaci řešit je jakákoliv snaha o zlepšení stavu chůze zbytečná.
3. Změnit názor atletické veřejnosti (činovníci, trenéři) na chůzi jako jednu z atletických disciplín.
4. Vypracovat postup, jak za předpokladu splnění prvních 3 bodů pozvednout úroveň české chůze.
Rozvedení jednotlivých bodů.
Ad 1) Je třeba si uvědomit, že pokud nepotáhneme za jeden provaz ničeho nedosáhneme, ostatním budeme jen pro smích, zvláště těm, bez jejichž pomoci se neobejdeme. Není třeba, abychom byli všichni kamarádi. Stačí, když se budeme všichni respektovat a bude platit názor většiny. S tím je třeba se smířit, bez toho se nehneme ani o krok.
Souhlasím s kritikou Petra Kratochvíla na adresu Míly Lapky, že se po 7 letech probudil. Před lety, už nevím, jestli je to 7 let, jsme měli schůzi, kde byla zvolena chodecká komise, a Míla jejím předsedou. Kolikrát se od té doby komise sešla, jaký byl její výstup? Tehdy, coby chodec nováček jsem doufal, že se věci pohnou vpřed. Dnes jsem z dané situace dost znechucený. Chuť do práce mi to ale nevzalo, v prostředí sportovní chůze se cítím dobře. Rád bych věřil tomu, že se situace nebude opakovat. To jen na okraj, nemá smysl řešit kdo co v minulosti udělal špatně, je třeba se dívat dopředu, z minulosti se poučit.
Ad 2) Petr Kratochvíl též napsal, že nám vedení Svazu nepomůže. Já se ptám. A k čemu ČAS máme? Domnívám se, že k tomu, aby řídil a podporoval českou atletiku, chůzi nevyjímaje. K tomu je ale nezbytné splnit bod č. 1 a 4.
Musím přiznat, že z Poděbradského Evropského poháru jsem rozčarovaný. Jistě, organizace byla perfektní, sportovní stránka vysoká, ale co tato akce přinesla české chůzi? Dovoluji si tvrdit, že zhola nic. Spíš umožnila řadě funkcionářů, kteří jinak o českou chůzi ani nezavadí, se zviditelnit doma i v zahraničí. Některé praktické kroky byly spíš proti chodeckému hnutí.
Ad 3) Jak už bylo řečeno, mezi funkcionáři ale hlavně trenéry v oddílech a krajích má chůze velice špatnou pověst. Sám jsem si musel několikrát vyslechnout názory typu: “chůze je sice nedílnou součástí atletiky, ale…“ nebo „nebudu riskovat, že kvůli chodeckému tréninku mi děti přestanou chodit“, či „nemohu je do chůze nutit“ a „chůzi dělají stejně jen ti co se na nic jiného nehodí“. Přitom dle mých zkušeností mají děti (jistě že ne všechny) o chůzi zájem. Je to pro ně novinka, něco co ještě neznají a co by bylo zajímavé zkusit. Ke změně tohoto stavu je podle mého názoru učinit 2 věci.
Za prvé, zařadit chůzi do všech soutěží družstev, dospělých i mládeže, protože bez možnosti získání zatím relativně levných bodů nikdo o chůzi ani nezavadí. Nevadí, že zezačátku bude chůze obsazována sporadicky, nebo občas vůbec ne. Jsem přesvědčený, že při plnění ostatních bodů se to za 2 roky změní. Přitom je třeba dbát na dodržování chodecké techniky, protože jinak se z toho stane šaškárna. Je též třeba nevydělovat chůzi do samostatných závodů, ale měla by být aspoň v polovině závodů součástí atletického programu na stadionu. Pamětníci nejlepších let české chůze v absenci této praxe vidí velkou chybu. Rádi vzpomínají na společné cesty na soutěže družstev a celkovou atmosféru v oddílech. Byli členy oddílu, ne vyděděnci, které nikdo nezná.
Za druhé, nabídnout nechodeckým trenérům o chůzi informace. Protože výše popsaný stav pramení především z jejich neznalosti. K tomu by podle mého velice přispělo například pravidelné zařazení chůze do doškolování trenérů pro prodlužování jejich kvalifikace a školení nejnižších trenérských tříd, především u trenérů mládeže. Lektorem by měl být chodecký trenér, ne jak se nedávno stalo, že lektor svojí přednáškou dosáhl spíše opaku.
Ad 4) Mám za to, že z návodů Davida Šnajdra i Míly Lapky lze vycházet, že jsou to dobré zdroje myšlenek pro konečný postup řešení nedobré situace v chůzi. Jen bych se na začátku vyvaroval nějakých termínů dosažení určité výkonnosti. To bych řešil postupně, jak se nám s úrovní a postavením chůze podaří pohnout.
Závěrem chci zdůraznit, že bez splnění všech čtyř bodů, ani jeden nelze vynechat, je veškerá snaha zbytečná. Pozvednutí chůze musí být komplexní, jednotlivé kroky by měly být provázány.
Mirek Fliegl