Městečko Ollantaytambo je malé a nachází se v něm pěkně udržovaná incká terasa. Je součástí několika atrakcí v okolí Cusca. Zeď samotná nás zas tak moc nezajímala, a tak jsme vyšli na protější kopec. Jsou zde ruiny starých domků a pěkný výhled na město. Po chvíli procházky byl čas pokročit dál. Ještě před odjezdem jsme využili internetu v kavárně a Vlaďka se snažila ověřit platnost zpátečních letenek. Prodejce Rumba.de několik měsíců vytrvale ignoroval její odpovědi na emaily a v úterý napsal něco ve smyslu, že letenky ruší a že se má kontaktovat přímo letecká společnost. Britská pobočka Rumby samozřejmě s německou není propojená. Nakonec po téměř dvou hodinách v Australské pobočce LANu let potvrdili a my se mohli posunout.

Byl ale čas oběda a taky ideální doba konečně zkusit cuy – morče. Dali jsme si dva kousky připravené ve stylu žehlička – rozpláclé opečené morčátko. No, možná by stačil jeden. Žádná sláva to totiž není. Hádám, že problém byl již v přípravě, kůže byla nasáklá spáleným olejem a maso bylo poněkud tužší. Ale byla by hloupost odjet z Peru a neochutnat morče. To je jako si na Slovensku nedát halušky s brynzou.

Nechali jsme se colectivem převést do sousední vesnice, odtud vede cesta do Salineras de Maras. Terasová políčka, které se již stovky let napouští vodou a po odpaření se sbírá sůl. Každá rodina v Marasu má vlastní políčky a je to jejich způsob obživy. Je to velmi pěkná scenérie a proto se také z údolí stala i turistická atrakce. Dokonce si i místní na turisty zvykli a nechají je po hrázích chodit, naštěstí se jen málokterý turista odhodlá. Nebylo by totiž moc příjemné se vykoupat ve slaném nálevu .

Začalo se stmívat a my si uvědomili že jsme za celou dovolenou nestanovali nikde mimo kempy a města a teď byla příležitost. Kousek od Salineras je pěkné zelené údolí s potokem – naše místo. Stačilo počkat, až odjedou poslední gringos a poslední místňáci a políčka osiří. Pak jsme postavili stan, odměnou nám byla plná obloha hvězd a mléčné dráhy

Středa 13.7.

Ráno jsme sbalili stan a rozhodli se, že se půjdeme podívat na další zajímavou Inckou stavbu, která je nedaleko. Lidé teprve začali přijíždět do práce a to byla příležitost i pro nás. Náklaďák, na jehož korbě přijížděli dělníci se po chvíli vracel prázdný a tak jsme si ho stopli. Ještě před tím jsme ve stráni potkali spící sovu. Nečekal bych že zrovna tady si bude dávat šlofíka. Náklaďákem jsme ušetřili několik hodin chůze a dostali se až do městečka Maras. Odtud jsme vzali taxíka až k bráně  Moray. Jsou to 3 velké kruhy v zemi vytrasované do hloubky cca 20m. Tyto terasy údajně postavili Inkové jako zemědělskou laboratoř. Je to pěkná stavba kde se dá strávit příjemná hodinky, zato vstupné už tak pěkné nebylo. Kasa je chytře umístěna tak, aby nešlo nic vidět. Proto jsme se rozhodli vyjít si na nedaleký kopeček s nadějí, že kruhy zahlédneme. Našli jsme ale mezeru v oplocení, která nám měla ušetřit cenné sluníčka. Dělníci, opravující tuto kulturní památku, ale naše nadšení z díry v plotě nesdíleli a povolali na nás hlídače. Po marném španělském vysvětlování že lístek je moc drahý, byl ochoten přijmout malé přilepšení k jistě mizernému platu. Spokojenost byla na všech stranách.

Pak následovala několika kilometrová procházka k místu, odkud jsme předchozí den vycházeli k Salineras. Vzali jsme pletivo do Urubamby a po vydatném obědě zamířili zpět do Cusca.

Bylo pozdní odpoledne a nám bývalo zjistit, jak je to s Rainbow Mountains. Zda se dají stihnout během jednoho dne. Varianta pro nás se našla s odjezdem ve 3 hodiny ráno. Super. Hlavu jsme na chvíli složili v hostelu sídlícím hned nad diskotékou, takže i klid bylo postaráno ;).

Čtvrtek 14.7.

Pár hodin spánku a už na nás čekal průvodce. Namačkali jsme se do malého autobusu a zamířili na jihovýchod. Do cílové vesničky jsme přijeli chvilku po východu slunce. Pak nám průvodce představil zbytek týmu a 25 kolegů turistů. Už tady se ukázala jakási bezohlednost některých, když si u snídaně přelili většinu horké vody na čaj do svých lahví, takže toho moc na snídani nezbylo.

Po snídani jsme všichni společně vyrazili k dnešnímu cíli – duhovým horám. Naše skupinka nebyla jediná, každá den jde nahoru kolem 200-250 organizovaných turistů. Naštěstí jsme nemuseli pochodovat všichni společně, ale každý si zvolil své tempo. Sraz jsme měli až v sedle pod Hatun Rit’iyuq. Cestou nás bavili německý pár, který měl vždy velice smysluplné otázky typu „Bude nám zima?“.

Duhové hory se staly populárními až když si tvůrci Natgeo náhodně všimli jejich zbarvení, během zaměřování nedaleké hory. Na záznamu z dronu vynikly v celé své kráse. Postupně jsme vystoupali na vedlejší kopeček, který zaručoval nejen dobrý výhled na všechny barvy, ale jeho nadmořská výška je 5075mnm. Konečně jsme překonali 5 kilometrů o pár desítek více než jsme zvládli při výletě na Mt. Keňu. Hurá.

Následovala trochu nepříjemnější část, kdy nám průvodce v dobré víře vykládal něco k peruánské historii, což se velmi rychle stočilo k agendě omezení konzumní společnosti atd. Po půl hodině mrznutí chtěl vykonat nějaký rituál, už ani nevím za co. Cesta dolů ubíhala velice rychle. Nepříjemnější bylo pak dlouhé čekání dole na ostatní. Po takovém výletu turisti očekávají pořádný dlabanec, ten na nás čekal ve vesnici spolu s dortem, protože se agentura dozvěděla, že jeden z hostů má narozeniny. Toto divadélko jen potvrdilo mé zjištění, že podobné organizované procházky do lehkého terénu nejsou nic pro mě. Velmi cenná zkušenost. Když jsme se konečně vykopali, všechny ostatní skupinky už byli dávno pryč. Následovala dlouhá cesta do Custca s krátkou zastávkou ve vesnici se třemi mosty, prý jeden nebo dva jsou dost staré. Do Cusca jsme přijeli dávno po setmění, ale v čas na chycení dalšího autobusu, který nás sveze do pouštního městečka Ica. Pokud mohu doporučit, neberte si společnost Expreso Molina pokud vám vadí absence topení. Nebo nedejte na tvrzení prodejců že cena zahrnuje deku a občerstvení – klají. Naopak milovníci čínských zvláštních filmů si zde přijdou na své.

Pátek 15.7.

Zatímco jsme klesali z 3000mnm do pouště, stihl jsem zameškat několik tisíc kilometrů vzdálenou promoci v Evropě. Přiznávám, že jsem si na ni ani nevzpomněl.

Ica je větší město slavné nedalekou oázou Huacachina a písečnou pouští kolem. Po příjezdu jsme si našli ubytování a šli prozkoumat oázu. Vysoké duny přímo vybízejí k sandboardingu. Od chlapíčka jsme si půjčili pár desek, nafasovali vosk a začali se drápat nahoru. Je to celkem fuška, ale výhled je jedinečný. Jakožto zastánce lyzí jsem nasadil prkno a rozjel se z kopce. Pád byl ale nevyhnutelný. Nevýhoda písku oproti sněhu je, že když se vám sníh dostane do očí, uší, nosu a pusy, tak se pěkně rozpustí a je po problému. To písek neumí. Změnil jsem taktiku a prkno jsem použil jako boby. Takto to jelo výrazně lépe, problém nastal při brzdění. Nerozpustitelný písek se natlačil v uších tak hluboko, že jsem ho sypal ještě v letadle cestou domů.

Večer jsme se stavili v jednom z mnoha barů s příhodným názvem HuacaFuckingChina a jali se ochutnávat místní drinky, především Peruánského Pisco Soul.

Sobota 16.7.

Na poslední den v Peru připadl přesun do hlavního města Lima. Tím se zabilo celé dopoledne. V Limě jsme pak hledali ubytování pro holky, které odlétají až další den večer. Můj odlet je ráno, tak přespím na letišti. Ubytko jsme našli přímo na rohu hlavního náměstí Zrovna byl nějaký svátek a tak bylo všude v ulicích plno lidí. Náboženství tu má asi velkou tradici, zrovna jsme se nachomýtli u křesťanské párty a takového alegorického vozu s velkou sochou. Vypadalo to zábavně – vždy se sochou klepali ze strany na stranu, popošli 50m, zastavili se a následoval potlesk. Přitom předvoj vozu kolem sebe kadil kadidlem.

Škoda že tyto tradiční hodnoty u nás v Česku brzy nahradí tradice Islámské. Jako poslední gastronomický zážitek jsem obdržel nedopečený steak se salátem, z kterého sprintoval slimák. Velkoryse jsem udělil vyděšenému slimákovi milost a nechal ho utéct. Po nákupu dárků jsem se přesunul na letiště a ustlal si na chodbě. Tím Bolivíjsko Peruánský výlet končí. V Miami jsem o pár hodin minul start rakety SpaceX, pak následoval klidný let do Londýnya a dále do Prahy. To že se blížím domovině mi připomenul jeden český spolucestující svými vulgárními připomínkami k obsluze letiště, jsem rád že té ostudě naštěstí personál nerozuměl. Naopak onen zmíněný spolucestující, když zjistil že si někteří v letadle dávají whisky – ZDARMA – to nemohl nechat jen tak a bez znalosti angličtiny si začal objednávat ukazováním. Celkem sranda, když se ho letušky ptaly, zda mu nic není.

Je fajn že se v česku nic za dobu mé nepřítomnosti nezměnilo. Snad jen že teď každý hledá svého Pokémona.

Hranice je spíš tržiště, kde mezi stánky je i budova, kde se odevzdávají zelené imigrační papírky a dostávají razítka, trocha té byrokracie musí být.

Sobota 9.7.

Cusco je velké turistické město v oblasti bohaté na Inckou historii. Pro nás představovalo přestupní bod na cestě k Machu Picchu. Na autobusovém terminálu, kde jsme se ocitli ještě před rozedněním, nám prodejce z agentury nabídl odvoz k Hydroelektrárně u MP a zpět za 80 solů, v porovnání s vlakovou dopravou nám to přišlo fér. Nejspíš by se dala doprava sehnat výrazně levněji, ale dlouhá cesta by byla ještě méně pohodlná a pomalejší. Vyjeli jme tedy mikrobusem kolem půl osmé ráno, společně s dalšími deseti gringos. K Machu Picchu jezdí ještě vlak, ale ten je pro cizince nehorázně drahý (kolem sta dolarů). Auto oproti vlaku musí překonat sedlo ve 4000 výšce a pak ještě relativně dlouhý úsek po prašné cestě. K elektrárně jsme přijeli až kolem 14h (vlak by to zvládl za 3 hodiny). Odtud vedou koleje, po kterých se dá obejít ostroh se slavným inckým městem. Je to cca 3 hodinová procházka do mírného kopečku. Přesto jsme do tábořiště, hned vedle mostu, odkud se vychází na kopec, přijeli až po setmění. Dalších 20 minut dál po silnici se nachází turistické město, plné luxusních i méně luxusních hotelů, restaurací a také směnáren. Protože od ranního příjezdu do Peru jsme ještě nestihli vyměnit soly, byla to teď priorita.

Dnes se od nás taky odpojil Radek, protože jsme nedopatřením koupili lístky na Machu Picchu o den dříve než on. Zůstal tedy v Cuscu a prošel si tamější památky.

Neděle 10.7.

Machu Picchu nepočká, proto jsme vstali časně, abychom u brány byli co nejdříve. První kontrola proběhla hned u mostu. Následoval dvouhodinový pochod do strmého kopce k hlavní bráně. Existuje i pohodlná varianta – nechat se vyvést autobusem. Tu jsme ale samozřejmě nezvolili.

Památka se skládá ze tří částí, některé je nutná vstupenka. Samotné město, vrchol Machu Picchu a vrchol Huyana Picchu. Na druhý z vrcholů je omezení 2x 200 lidí za den. My se dostali do první skupiny. Hned po vstupu do areálu jsme proběhli ještě prázdným městem k bráně našeho vrcholku. Zapomněli jsme si však posunout Bolivijský čas na Peruánský, tak jsme místo poslední ze skupiny patřili do první desítky nedočkavců. Následovalo další stoupání, ale s každým metrem se odkrýval lepší výhled.

Těsně pod vrcholem je ještě pár domečků a teras, ale my se těšili hlavně na špičku ostrohu. Když jsme se tam konečně vydrápali, moc lidí tam ještě nebylo. Honem jsme pořídili nejlepší fotky a v klidu si vychutnávali vrcholovou snídani. Následně se plácek zaplnil velkým množstvím lidí. I proto každému na bráně říkají že musí být do dvou hodin zpátky – to odpovídá cestě nahoru, chvilce focení a cestě dolu. Nechali jsme se strhnout davem a začali sestupovat nejkratší cestou. Až po chvíli jsme si uvědomili, že na tomto kopce je ještě jeskyně a cesta k bráně vede jinudy než nahoru. Dali jsme si tedy ještě jedno kolečko přes vrchol, ale tentokrát jsme sestoupili správným směrem k jeskyni. Bohužel jsme ještě netušili, že to bude znamenat téměř 500 schodů dolů a pak 200 nahoru. Jeskyně byla spíše jen skalní převis upravený na domek. No, nebylo to nejlepší rozhodnutí, ale odměnou nám byla prázdná část Machu Picchu. Na celém zbytku okruhu jsme potkali jediného nadšence historie Inků. Jeskyni komentoval jako „cenná památka“.

Po návratu do města nás čekala nemilá skutečnost. Totiž městem procházel nekonečný had turistů. Nebylo nám než projít první část spolu s nimi. Pak nastal čas oběda. Na radu Zirhamie jsme šli 300 m mimo areál po silnici do lokální jídelny pro průvodce a personál. Nejen že jsme se skvěle najedli, ale místo 600Kč za menu jsme to měli za přiměřených 90Kč. Díky.

Po obědě byla na řadě další část městských ruin. Osobně mě to nezaujalo tolik, jako výhledy na město. Takto jsme trávili zbytek odpoledne. Potvrdil se také fakt, že po 13h se areál začne vyprazdňovat a ke konci už ta zůstává jen pár skupinek lidí rozprostřených po celém městě. My si dali ještě vycházku k Inckému mostu – dřevěná lávka zavěšená na skalní římse, pokračování jejich slavných stezek. Bohužel už není funkční :/. Pak jsme si jen počkali na západ slunce za horizont a areál se uzavřel. Cestou dolů jsme potkali Slováka Pavla, který již několik měsíců cestuje po jižní Americe, částečně na kole. Dobrý způsob, jak naložit s odstupným J Do údolí jsme přišli již po soumraku. V plánu bylo ještě navštívit městečko Aguas a potkat se s Radkem a předat mu tipy z výletu. To se bohužel nepovedlo, protože narazil na problémy s ubytováním. Vrátili jsme se do kempu a po ledové sprše to pro dnešek zabalili.

Pondělí 11.7.

Transport z údolí pod MP byl domluven na 14h. To pro nás znamenalo pořádně dlouhý spánek, než nás vyhnalo ze stanu slunce. Měli jsme spoustu času na přebalení celého batohu, vyprání/zaprání špinavých věcí a na studenou sprchu – ta již byla na slunci příjemnější.

Dali jsme si na čas a z kempu jsme odešli o půl dvanácté. Cesta zpět utíkala o poznání rychleji a stihli jsme ji za pěkné dvě hodiny. Možná to bylo tím spánkem, kterého bylo přece jen víc než celonoční a celodenní jízda autobusy. Dole nás ještě překvapil vynikající oběd i s guacamole – za normální cenu. Po chvilce čekání dorazilo auto i pro nás, a dokonce nebylo ani plné, takže jsme měli spousty místa. Nepříjemné bylo, že na hrbolaté cestě každých pár metrů chcípl motor. Baterie a startér to ale zvládli výborně a po dvou hodinách jsme úspěšně najeli na asfalt. Následovalo ještě několik hodin přejezdu sedla.

Když jsme se dostali do městečka Ollantaytambo, byla již noc. Trochu nemoudře jsme řidičovi neřekli že máme v plánu vystoupit, a tak na nás po požadavku – stop, we need to go –  koukal trochu nechápavě. Ani se mu nedivím. Cílem bylo projít si staré incké město a pár památek v okolí. Ale to až další den, teď jsme museli najít kemp a po dlouhé klikaté cestě se vyspat.

Večer v kempu nastala ještě jedna příhoda. Chvilku nepozornosti nás stála zákusek ke snídani, který hbitě odnesl jeden z místních podvraťáků – byl to jeden ze dvou parchantů patřící do kempu. A aby toho nebylo málo, tak se smečka tří všiváků dostala za plot kempu a ve zlomku vteřiny jeden z nich stihl počůrat dva stany – jeden byl náš :(. V Peru, ale i v Bolívii je spousty toulavých psů, potulují se po silnici a zkouší žebrat jídlo. Místní si jich nevšímají, turisté jim občas něco hodí. To už zasáhla provozní kempu a vyhnala je. Bylo by fajn, kdyby místo celodenního vykecávání alespoň opravila branku, nebo třeba zametla jednou za měsíc záchod nebo kuchyň. Přece jen to byl poměrně drahý kemp. Kvůli těmto psím incidentům ho ale nemůžu doporučit.

Přes noc jsme opustili vysoké hory a objevili jsme se v nížině zhruba ve 100 mnm. Ve městě Rurrenabaque se soustředí agentury, které návštěvníkům zprostředkují výlet do džungle nebo výlet lodí po pampě. Agentura sídlí minimálně v každé ulici, takže je z čeho si vybírat. Ve několik nám tvrdili že je možné si udělat výlet na 3 dny na jedno místo a na další 3 dny na jiné místo, ale mi to chtěli vše zvládnout za čtyři dny. Nakonec jsme se u jednoho chlapíka v agentuře Donato tours domluvili že to zařídí. Z Rurrenabaque je to do pampy ještě 3 hodiny jízdy jeepem, ale už po cestě nám průvodce ukazuje na strom, kde si lenoší lenochod. Vlastně nechápu jak ho v rychlosti 70km za hodinu po prašné cestě mohl vůbec vidět. Nakonec jeepem přijedeme do vesnice San Rosse přestupujeme na člun. Hned na protějším břehu se rozvaluje kajman. Ale jak později zjistíme, tak je to tady běžné.  Následuje plejáda různých zvířat a ptactva. Takto brázdíme říčku až do západu slunce, to už na nás čeká ubytování a večeře. Po véče následuje noční plavba mezi predátory, těm za svitu baterky září oči, jsou jich tu desítky, na celé řece možná stovky. Super je i noční obloha bez měsíce, světelného smogu a mráčků. Namísto predátorů na nás utočí hejna komárů, kterým ve vysání veškeré krve trochu bráni silná vrstva repelentu. V noci nás céka ještě jedno překvápko v podobě hnízda netopýrů v našem bungalovu, ti se celou noc prohánějí po místnosti a nemilosrdně bobkují. Naštěstí máme moskytiéry odolné nejen komárům, ale i bobkům.

Úterý 5.7.

Anakonda

Vyrazíme ke člunu ještě před svítáním. Náš průvodce kotví ke břehu kousek od již sytého kajmana a my vyrazíme hustým porostem hledat východ slunce. Bohužel neúspěšně, silná vrstva mraků nám v tom zabraňuje. Vracíme se tedy na snídani a následně hlasujeme pro lov anakondy (ve volbě je ještě plavaní s delfíny a chytání piraně). Přesuneme se na druhy břeh do močálů, které ještě místní  agropodnikání nestačilo vysušit a hledáme hada. Po 3 hodinách se jedna z Japonek, které jsou v naší nepočetné skupince, stihne vykoupat a utopit foťák, ale úspěch se nakonec dostaví. Jeden z průvodců hada vytáhne za ocas a ten trpělivě visí než se s ním všichni vyfotí. Následně se zavlní a zmizí v močálu. Cestou na oběd zkusíme štěstí chytáním piraní. Teda nejdříve se Radek vykoupe s delfínama, kteří ale zájem o dalšího savce ve voně nemají. Pak dostaneme háček s kouskem mase a jdeme rybařit.  Netrvá to ani minutu a Vlaďka tahá z vody sumečka – s jedovatou hřbetní ploutví. Pak nás štěstí opustí. Musíme se už vrátit na oběd a pak pryč z pampy. Během čekání na odvoz dostaneme ještě jednu šanci na piraně. Tentokrát se zadaří a po chvilce už se jedna houpe průvodcovi na háčku. Ukáže, jaké má ostré zuby a zase ji pustí. Koupání ve stejné řece s piraňami a kajmany je prý OK. Piraně totiž zaútočí jen když mají hlad a jsou v hejnu, ale poznejte si hejno hladových rybiček v tak kalné vodě. Kajmani loví v noci.

Čeká nás dlouhý přesun lodí s důchodci k autu. Zájezd seniorů nejspíše projezdil většinu nádrže benzínu, a tak nám stihl dojít, a to hned 2x. Zachránila nás ale druhá polovina početného domova důchodců tak, že nás připoutala k sobě a odtáhla. Tady je svět ještě v pořádku. Cesta do pampy nám zabrala přibližně 3 hodiny v jeepu. Zpátky to řidič zvládl za 2 hodinky v normálním osobáku. Myslím, že mohl jet rovnou vyměnit podvozek.

V Rurrenabaque jsme měli hned pokračovat na 2 noci do džungle. Bohužel přišel vydatný slejvák a organizátor a kapitán loďky v jedné osobě nechtěl vyplout na řeku. Naštěstí slejvák přestal již po půl hodině a my vyjeli. Protože již padla tma, nemohli jsme pokračovat přímo do tábořiště v džungli, ale ubytoval nás u sebe průvodce. Jaká náhoda že to byl zrovna bratr organizátora.

Středa 6.7.

Celé dopoledne nás dostala na starost početná rodinka skládající se z průvodce, jeho ženy a sedmi dětí. Děti měly očividně radost z tolika gringos a tak jsme několik hodin točili Uno. Naloupali jsme kakaové boby a utřeli čerstvou čokoládu. Jakmile se děti nabažili Una, vzal nás druhý nejstarší – Deny – na obhlídku okolních sadů banánů, pomerančů, grepů, manga, kakaa, avokád a jiného typického ovoce.

Byl oběd a my konečně vzali batohy na záda a vydali se do Amazonské džungle. Vedl nás dvanáctiletý Deny, vařila nám jeho 14letá sestra Brendy a taťka Ramon nám prosekával mačetou cestu.

K večeru jsme přišli do připraveného tábořiště u říčky. Bohužel naši průvodci nebyli příliš upovídaní, tak jsme se toho mnoho nedozvěděli. Pouze to, že Ramon rád žvýká kokové lístky, ale to asi každý místňák. Jakmile padla tma, šli jsme ještě asi na dvou hodinovou procházku hledat noční tvory. Ani tady nám štěstí nepřálo. Přesto to byl parádní zážitek se zvláštní atmosférou a tmou větší než ve sklepě. Stačilo poslouchat zvuky džungle.

Čtvrtek 7.7.

Ráno po snídani náš trek pokračoval hustou vegetací. Takto jsme pochodovali celé dopoledne, ale až na obří pavouky jsme toho moc zajímavého neobjevili. Došli jsme až k řece k tábořišti, které jsme míjeli předchozí den. Tentokrát se tam sešel zbytek Ramonovy rodiny a pracoval na údržbě džungle. Před obědem nás Deny vzal na červíky z kokosu. Primárně určené na chytání rybiček z řeky ale pochutnala si i Vlaďka. Pak jsme dali rychlý oběd a vrátili se do vesnice, která byla již kousek. U řeky už čekal brácha s lodí a odvezl nás zpět do civilizace. Přestože tato tour byla trochu zvláštní v organizaci a průvodce toho moc nenamluvil, jsem rád za možnost trávit dopoledne ve vesničce bez všech moderních záležitostí. Dětem jsme na památku nechali frisbee talíř (který nám sloužil jako normální talíř a prkénko v jednom). Myslím, že u nich za nedlouho najde stejné uplatnění.

Ve městě jsme nakoupili noční autobus do La Pazu a vyrazili na dlouhý a náročný přejezd zpět. Poučeni z cesty do džungle jsme si vzali do autobusu teplé oblečení. Topení není v Bolívii zcela běžnou záležitostí.

Pátek 8.7.

Cesta utekla překvapivě rychle, nepříjemné bylo jen bláto na jednom úseku silnice I-3. Zpět do La Pazu jsme přijeli ráno a protože další autobus odjížděl až odpoledne, zbyl nám půlden k vyzvednutí triček a fotek z cyklo-výletu. Taky nás nechali v hostelu Cactus vysprchovat, nasát trochu internetu a dobít si telefony. Po vydatném obědě v jídelně naproti nádraží, chvilce odpočinku byl čas na další dlouhý přesun. Pro jistotu jsme si připlatili za „cama“ verzi autobusu s obřími sedačkami, topením a občerstvením.

Další obrázky čekají zde.

Celodenní cestování mezi letišti a letadly vedlo z Prahy do Londýna, do Miami, a nakonec do La Paz. V cíli jsem se ocitl ve středu ráno. Netrvalo dlouho a potkal jsem se s Míšou a Vlaďkou, spolucestovatelkami, které už týden mohly projíždět Peru a Bolivijskou Salar de Uyuni, výlet jim totiž nenarušili státnice. Čtvrtý v partě, Radek, se znovu připojí až zítra, zastavil se po cestě v hoře, která pojídá lidi. Město La Paz, sice není hlavní, ale je v něm údajně nejvýše položené mezinárodní letiště na světě. To mnoha lidem způsobuje problém s horskou nemocí, proto jsme vzali můj první den trochu volněji a nechali si celý den na prohlídku města, hledání zítřejšího autobusu a odpočinek. Také jsme našli super hostel – Kaktus – kde budeme skládat hlavu při každém návratu do města. Čas tu běží rychle a najednou byla noc a všichni jsme se již těšili na zítřejší trek do hor, tak jsme šli spát.

Čtvrtek 30.6.

Ráno na domluveném místě stojí mikrobus – colectivo u kterého se pomalu začínají scházet lidi, ale hned před ním je náklaďák s korbou, kde je ještě víc lidí. Lámanou španělsko-anglicko-češtinou jsme zjistili že náklaďák jede stejnou cestou jako colectivo, ale za desetinu ceny, takže jsme naházeli batohy do korby, sami si sedli na pytle s rýží a vyrazili jsme. Po pár hodinách kodrcavé jízdy jsme byli na místě určení, tedy ne na úplně startu, ale na odbočce vedoucí k začátku našeho treku. Rozloučili jsme se s místňákama v korbě a vyšlápli po cestě do kopce. Po pár minutách nám zastavilo colectivo jedoucí opačným směrem, jestli nechceme někam hodit, docela by nám to ušetřilo čas a tak jsme se domluvili – řidič vyhodil pasažéry, naložil nás a další půl hodiny nás vezl až k úpatí jedné z okolních hor, tam kde začíná stezka Takesi Inka trail.

Dál už silnice nevedla a bylo to jen na nás. Čekal nás přechod sedla ve výšce 4700mnm a pak celodenní pochod stále z kopce dolů. Hned za sedlem jsme objevili starou důlní štolu, a tak jsme ji šli trochu prozkoumat. V temných uličkách se najednou zamihotalo světlo a najednou tu byl horník se svojí ženou. Nevím, kdo byl víc překvapený, nejspíš tam koupou zlato . Vrátili jsme se k batohům a pokračovali dál, až do setmění. Na konci dne na nás zhruba ve výšce 4000mnm čekala miniaturní vesnička kde jsme si na pastvině rozložili stany. A také jsme zdvojnásobili počet obyvatel. Druhý den v takové výšce mi dal trochu zabrat, a tak jsem ulehl jako první, dokonce jsem zmeškal i večeři :-O.

Pátek 1.7.

Během druhého dne jsme postupně procházeli jednotlivými podnebnými pásy a z hor jsme sešli až do začínající džungle. Znatelně se oteplilo a místo kamení bylo okolí zelené. Vlastně za celou cestu jsme šli pouze jednou do kopce, takže to byl spíše odpočinkový den. Dole v údolí jsme procházeli ještě kolem dolu na kasiterit. Po lehké večeři jsme začali přemýšlet jakým způsobem se dostaneme do La Paz, když vtom projížděl kolem mikrobus, po tom co jsme se zeptali kam jede, vyhodil za okno cedulku – LaPaz a tak jsme mohli naskočit. Cesta to byla docela dlouhá, vedla po úbočí And a byla to část cesty South yungas road – jižní sestra od North yungas road – Camino de la muerte. Do La Paz jsme přijeli docela pozdě, takže jsme ocenili taxík, který nás odvezl k našemu hostelu – Kaktus. Zajímavostí na taxíku-veteránovi bylo, že neměl žádná zrcátka, prostě jel dopředu a co se dělo za ním řidiče vůbec netrápilo.

Sobota 2.7.

Sobotu shrnují poznámky v deníčku takto – flákací den, vyřízení výletu na Deathroad na kolách, flákání v parku, ochutnávka ovoce, kavárna.

Myslím, že k tomu se nedá nic dalšího dodat, možná jen pár fotek.

Neděle 3.7.

Odjezd na cyklovýlet byl nedaleko našeho hostelu, přijel mikrobus s kolama připevněnýma na střeše, takže jsme si v prodejně jen rychle vyzkoušeli kombinézu a mohlo se vyrazit. Po cestě mikrobus ještě doplnil správný poměr nafty a oleje v místním servisu, takže dým by se dal krájet. Autem jsme se vyvezli až do sedla ve výšce 4650 mnm, naskočili na kola a mohli jsme se vydat dolů. První polovina cesty byla po asfaltu, ale protože v tuto hodinu ještě nejsou náklaďáky tak vysoko, byla skoro celá asfaltka jen pro nás. Pak jsme odbočili na původní prašnou cestu, tam kam už auta několik let nemohou a která teď zůstává jako atrakce. Celý výlet končil v nadmořské výšce 1100 mnm kolem třetí hodiny odpoledne – opravdu to nebylo fyzicky náročné. Po obědě jsme se odtrhli od zbytku cyklistů a stopli si autobus pokračující dál do městečka Rurrenabaqe do džungle. Jeli jsme celou noc, takže ty výhledy na útesy pod námi nešlo moc vyfotit. Jen v té černé tmě byla všude kolem vidět na úbočích vysokých hor světýlka ostatních aut.

Další obrázky čekají zde.

Krátký sestřih z výletu do Bolívie a Peru:

Po celonoční jízdě jsme se ocitli v Srbské Zlakusi. Malá vesnice je lemovaná vystavenými vázami a květináči, které se zde vyrábí. Mimo to jsou zde pole s malinami a sady se švestkami obalenými tak, že se divím že neprasknou. V Zlakusi jsme ocenili kemp kde jsme strávili první noc. Druhý den jsme se šli podívat do nedaleké jeskyně Potpeće. Do jeskyně jsme nahlédli pouze několik metrů v prvním patře, na prohlídku druhého patra jsme zde byli příliš brzy. Poté jsme se vykopali z kempu a přesunuli do nedalekého Zlatiboru k nádrži Ribničko jezero. V okolí jezera jsou louky kde se pasou krávy a už chápu proč se místo jmenuje Zlatibor – nejspíš je to kvůli zlaté barvě kopečků. Ačkoliv je to krásné místo, museli jsme se posunout dál. Nebo jsme alespoň chtěli. Plán nám zkazilo jedno auto, které odmítlo nastartovat. Po konzultaci s mechanikem z nedaleké JZD se ukázala závada v baterii, kterou stačilo vyměnit a mohli jsme vesele pokračovat dál do Černé Hory.

Na další ráno jsme měli s majitelem kempu domluvený odvoz do Sedla pod 4. nejvyšší horu Černé hory. Odtud by to mělo být na vrchol 3 hodiny a zpět dolů do kempu dalších 5 hodin (což jsme nějak popletli a vyrazili na cestu v domnění že za 5 hodin budeme mít celý trek za sebou). Ze Sedla vede nahoru celkem nenáročná cesta až těsně pod vrcholek, kde někteří využili šance odpočinku a zbytek se vydal zdolat posledních pár desítek výškových metrů. Poslední část už byla s lepším výhledem do okolí a taky trochu náročnější pro ty kterým nedělají dobře výšky (pročež obdivuju Pavla s Jančou že to úspěšně zdolali :)). Zpátky do kempu nás čekala téměř nekonečná 5 hodinová cesta plná obřích balvanů. Ačkoliv to byla pouze 4. nejvyšší hora (o 11 METRŮ!!!), tak stála za to. Ještě k večeru jsme sbalili stany a vydali se k hlavnímu městu – Podgorica – kde jsme si konečně vyzkoušeli spaní pod širákem.

Hned na první pohled bylo jasné, že jsme se dostali mimo hory – alespoň podle teploty která závratně stoupla. Dopoledne jsme stihli projít část centra Podgorici, pak jsme nasedli do aut a přesunuli se (k tolik vytouženému) pobřeží. Na radu motorkáře z kempu jsme dojeli do jižní části Černohorského pobřeží, do města Ulcinj. Měla zde být pláž s černým pískem (o které mimochodem moc lidí nevědělo). Černou pláž jsme nakonec nenašli, tak jsme zůstali u „obyčejné“ písečné pláži. Tak jako tak není o co stát – písek všude, sůl všude, strašné vedro => NUDA. Proto jsme vyklepali písek z batohů a zamířili si to na severní část pobřeží. Po cestě jsme se ještě chtěli zastavit v národním parku Lovćen, který se nachází nad Kotorským zálivem. Ovšem nejrychlejší a nejkratší cesta vedla přímo po silnici široké tak na jedno auto, kde zatáčka střídala zatáčku. K mauzoleu Njegoše jsme se dopotáceli přesně při západu slunce, ale i tak odtud byl parádní výhled do okolí. Celí hladoví jsme obsadili nejbližší restauraci ve městě Cetinje (původní hlavní město). Bohužel venku už byla tma, tak jsme z historických památek neviděli nic. Poté jsme vyjeli do dalšího historického města – Kotor, zvolili jsme ale další trasu po hlavní silnici kolem pobřeží. Existuje ještě přímá silnice z Cetinje, které zprudka klesá z 1400m vysokých hor až k moři, ale na tu jsme byli už docela unaveni a navíc byla tma, takže bychom stejně nic neviděli. V Kotoru nastalo naše první dělení, někteří chtěli dojet až do Dubrovniku, naše auto se chtělo utábořit co nejdřív a ve třetím autě chtěli něco mezi tím. Dojeli jsme tedy až do Herceg Novi, kde se nachází stará tvrz na jejíž hradbách se dá v klidu přespat. Mám to už vyzkoušené z výletu po BEST kurzu. Druhé auto dojelo těsně k hranicím s Chorvatskem (asi 10km od nás) a třetí auto stihlo pozdě v noci Dubrovník.

V Dubrovníku jsme se na chvíli setkali, abychom se zase mohli rozdělit. Každá skupinka si prohlížela město svým tempem. Naši posádku to po chvíli omrzelo, tak jsme se šli koupat na zastrčenou pláž téměř bez lidí. Vlastně to ani nebyla pláž, ale zastíněné terasy a vstup do moře, které bylo hned hluboké a čisté – bez písku, bez milionu opalujících se turistů, akorát ta sůl zůstala. Byl to další odpočinkový den. Se zbytkem skupiny jsme se opět setkali až odpoledne v Bosenském přímořském městě Neum. Odtud jsme pokračovali po nové dálnici až do Šibeniku kde jsme se naposled rozdělili. Někteří totiž chtěli spát na pláži patřící obřímu kempovému resortu s tisícem lidí a stovkami karavanů. Nám se to moc nezamlouvalo, proto jsme radši přespali před kempem. (Sice se podařilo všem proklouznout přes vrátnici se spacáky, ale později se to vrátným moc nelíbilo)

Naše definitivní rozdělení bylo z jednoduchého důvodu – někteří chtěli jet k Plitvičkým jezerům v Chorvatsku a vynechat tak Triglavský národní park ve Slovinsku, my chtěli přesný opak. Ráno jsme tedy vyjeli bez ostatních směrem na severozápad Chorvatska. Nejdřív jsme jeli podél pobřeží po staré cestě (kdy ještě nebyla dálnice) a potom jsme odbočili do Národního parku Velebit. Zastavili jsme ještě u jezera Kruščica, ale ta byla z půlky vypuštěná a u vody bylo akorát tak bahno. Ještě večer jsme se dostali kousek od Slovinských hranic, kde jsme přenocovali na louce u zapadlé vesničky.

Předposlední den našeho výletu jsme strávili v Triglavském národním parku. Městečko Bled je sice pěkné, ale totálně přecpané turisty, na vrchol zdejší hory vede dvoudenní trek, tak jsme zvolili jiný kopec, kterého se dá dosáhnout po pár hodinách. Malá nevýhoda byla že cesta vede kolmo do kopce podél sjezdovky a pak ještě dál – ale alespoň je to rychlejší než kopec obcházet. Nakonec jsme vrchol Viševnik s 2050mnm rychle zdolali a mohli si Triglav vyfotit. (Zdoláme ho někdy příště). Večer jsme se ještě přecpali ve Slovenskym Javorniku (ve Slovinsku) a šli jsme hledat poslední místo pro přespání. To jsme našli u hydroelektrárny Medvode – kde hnízdilo spousty kačen.

Přišla neděle a nás čekala už jenom cesta domů do Česka. Tu jsme si obohatili ještě zastávkou u Maďarského Balatonu – moře našich rodičů – kde se do půlky jezera dá dojít po dně. V podstatě je to klasický rybník pro ty, kteří to už nezvládnou dál k moři (a je tam sladká voda!). Pak už byla jen cesta do Bratislavy, vyložit Miru a dál do Česka. To že jsme doma jsme snadno poznali na české dálnici, která nikde nebyla tak špatná jako právě tady. Dokonce ani okresky v Srbsku měli místy lepší úroveň.

Myslím že se nám výlet podařil a i přes to že byl velmi krátký doufám, že se všem líbil.

Jo, na závěr jsem si vzpomněl na jednu věc která mi do teď vrtá v hlavě. Jak se v Srbsku pozná kde končí vesnice/omezení rychlosti?

Plán, jak už je našim zvykem, byl pouze rámcový – chceme vidět sever, horu Teide uprostřed a jih ostrova. Místo nudných hotelů jsme zvolili stany přestože stanování na ostrově úplně dovolené není, rsp. může se přespat mimo kempy pouze bez stanu. Ale spoléhali jsme na to, že vždy dokážeme najít nějaké skryté místo (to se nám vlastně povedlo jen 2x), ačkoliv jsme už trochu větší skupinka.

Po příletu na ostrov Tenerife jsme první nocleh našli pod schodištěm v odletové hale místního letiště, po chvilce nás však kdosi upozornil, že spát zde není nejlepší nápad – hned přes chodbu sídlí Policie a doporučil nám podobný nocleh o kousek dál. Tam už sice někdo spal, ale ukázalo se, že přilétl stejným letadlem, stejným letadlem taky poletí zpátky a že je to mimochodem taky Čech.

Druhý den jsme se autobusem nechali odvézt do Santa Cruz de Tenerife – hlavního města ostrova a pak ještě o kus dál na konečnou zastávku, rsp. tam kde končí silnice. Následoval přechod jednoho z hřebenů pohoří Anaga. Cestou jsme chtěli ochutnat pomeranče a v domnění, že malá boudička nad cestou je stánek s ovocem, jsme se vloudili k místním – ti nás pohostili hostinou z kozy (cabra picante), kávou a pivem. Jazykovou bariéru úspěšně překonávala jen Bětka, která španělsky umí. Cestou přes hřeben jsme potkávali příbytky, ke kterým nevede žádná cesta, jen pěšina skrz mlžný les – džungli. Rovné místo pro dva stany se v tomto kopcovitém terénu hledá hůře, my měli štěstí protože jsme našli jednu z nepoužívaných teras – zahrádek srovnaných do roviny. Ubytovali jsme se ve druhém patře terasy (bohužel bez výhledu na moře).

Ráno jsme pokračovali po silnici do městečka Chamorga, odkud vede trek k majáku a pak dál podél pobřeží do města Almáciga. Zajímavé je, že i podél tohoto treku bylo v naprosté samotě několik baráčků bez příjezdové cesty. Počasí tady na severu nad mořem nevypadalo nejlíp, ale dešti jsme se úspěšně vyhnuli. Bohužel mě po výměně bot při sestupu k majáku začalo pobolívat koleno, což později zkomplikovalo plánovaný výšlap na kopec Teide a taky to snížilo rychlost chůze na úroveň šneka. Po odpočinku a večeři v místním baru jsme si vzali autobus, abychom se přiblížili k dalšímu cíli. Bylo však potřeba přestoupit na jinou linku, což samo osobě není moc zajímavé, zajímavá je cesta pro přestup. Autobusy zrovna jeli po jiných silnicích vedoucích na různé úrovni stráně, proto nám řidič zastavil u rozbahněné pěšiny vedoucí lesem asi půl kilometru do kopce. Nahoře jsme vyskočili z lesa s blátem skoro až za ušima, naštěstí se začalo stmívat a řidič to v dalším autobuse neřešil. Bylo na čase vymyslet kde budeme spát. Řidič autobusu nám doporučil parkoviště u kostelíku/marketu naproti restauraci. Co ovšem neřekl je, že za restaurací sídlí správa parků a že je tam i turistické centrum. No nakonec nám v garážích místních „rangerů“ doplnili vodu a my si postavili stan v lesíku hned vedle vyhlídky.

Celou noc pršelo, proto jsme změnili plán a místo pochodu po vodních kanálech jsme se nechali odvézt do hlavního města, kde jsme mimo jiné potřebovali vyřídit povolení do kempovišť kolem sopky. Celý den jsme proflákali v Carrefouru. No alespoň jsme sehnali novou kartuši s plynem – dají se tu zřejmě sehnat jen napichovací verze Campingaz – bez závitu. Během dne se počasí zlepšilo a v pozdním odpoledni jsme pokračovali autobusem na severo-západní stranu ostrova do městečka Punta del Hidalgo, kam jsme přijeli až po setmění. Zde jsme chtěli využít městský kemp, ale nemile nás překvapila paní se psem, od které jsme se dozvěděli, že kemp předchozí den zavřeli. Mimo sezónu se otvírá jen některé dny. Podle paní ale nebyl problém postavit si stany v místním parku, prý už tam párkrát viděla někoho stanovat, a dokonce nám dovolila si u ní doma načepovat vodu, pročež jí ještě jednou děkujeme :).

Další den začal deštěm, který netrval dlouho, ale zato byl vydatný. Sbalili jsme promoklé stany a šli hledat místo, kde bychom mohli přes den nechat batohy. V okolních hotelech jsme nepořídili, ale zachránila nás paní z malého bufetu / pekařství / obchodu. „Seňora můžeme si nechat siente močilas támhle v rohu za kytkou? Por favor.“  Zdejší krajina je hodně kopcovitá, vydali jsme se tedy do kopce. K dopravě vody na zavlažování banánových plantáží se používají vodní kanály vedené podél skal, některé již nejsou funkční a slouží místním i turistům jako chodník. Jeden takový jsme měli v plánu projít. Betonový okraj je skoro rovný, příjemná změna po strmých cestách. Během dne jsme došli až do vesnice El Batán a nastal čas se pomalu začít vracet, jak jinak než kanálem. Tento však byl funkční a trochu vzdušnější, teď už je jasný proč v průvodci nedoporučovali jít kanálem s velkým batohem. Do Punta del Hidalgo jsme se dostali až těsně po setmění, proto jsme zakempili opět v místním parku…

Cesta ke kopci Pico del Teide – 3717m n.m. nejvyšší hoře Španělska – v sobě zahrnovala přestup ve městě La Orotava. Do výšky zhruba 2000m jsme se vyškrábali kolem 11h. Následoval kratší trek poblíž informačního centra, pak trochu odpočinku a den uběhl jako voda. Ke spaní jsme si vybrali místo v lese těsně za hranicí národního parku.

Druhý den byl v plánu výšlap k horské chatě Refugio Altavista (3260m n.m.), bohužel se mé koleno příliš nezlepšilo, proto jsem musel zvolit cestu autobusem a lanovkou která vozí turisty do 3555mnm. Odtud jsem musel k chatě sestoupit a počkat na ostatní. Celá tato akce zabrala většinu dne, někteří šli ještě večer pozorovat na vrchol sopky na západ slunce, některým stačil východ.

Abychom však stihli dojít na vrchol ještě před východem, museli jsme vyrazit už kolem 6h ráno, v té době venku byla ještě značná kosa. Východ jsme však stihli a byla to super podívaná. Zajímavostí je, že sopka při východu slunce vrhá do Atlantského oceánu nejdelší přirozený stín na světě (až 200km) trojúhelníkového tvaru. Následoval sestup, podobně jako cestou nahoru jsem pro jistotu zvolil pohodlnou a drahou lanovku, tentokrát spolu s Jančou, kterou přepadla chřipka. Dole jsme byli výrazně rychleji než ostatní, proto jsme šli k potkávacímu místu (ošklivému hotelu s velkým parkovištěm) krátký nenáročný trek pěšky. Po setkání jsme opustili horu a nechali se odvést do jižní části ostrova do Santiago del Teide, kde jsme rozbalili stany kousíček za městem.

Zbývaly dva dny do konce naší výpravy a my měli v plánu navštívit ještě soutěsku Masca a útesy Acentilados de Los Gigantos – to vše právě teď. K Masce vede klikatá silnice po které jsme tam byli během dvou hodin. Po obědě a kafíčku začalo pršet a my se vydali soutěskou dolů k moři. Většina lidí co jsme potkali směřovala opačným směrem a nikdo nevěděl jak daleko je pláž. Otočili to, jakmile se rozpršelo, což se vlastně i trochu doporučuje. Po dvou hodinách (nebo trochu víc) se skály rozevřeli a před námi bylo moře. Pár lidí tam zrovna čekalo na loď, tak jsme se k nim přidali. Následovala asi 15 minutová jízda lodí podél vysokých skal sahajících do výšky 500m do města Los Gigantos a pak přejezd autobusem do Adaje. Zde jsme měli v plánu přespat, podle mapy místo vypadalo ideálně – cesta vedoucí z města do hor, bohužel se zákazem vstupu. Zvolili jsme alternativu – rozbalit stany na nepoužívané prašné cestě pod svahem, pár metrů od chodníku a silnice.

Poslední den jsme se ještě chtěli podívat na vodopád pár hodin chůze od našeho tábořiště. Bohužel i zde byla cesta zavřená kvůli sesuvu. (Nejen že stál v cestě vysoký plot se zamknutou bránou, ale všude kolem byla psí hovna, kterými je mimochodem pokálen celý ostrov.) Popojeli jsme tedy do města Playa de la Américas a tam se vyvalili vedle pláže – ta byla plná důchodců, takže jsme tam opravdu zapadli. Všichni jsme relaxovali až na Janču, která šla se zhoršující se chřipkou vyzkoušet místní zdravotnictví. Noc jsme již tradičně přespali ve městském parku.

Ráno už nás jen čekal přesun na letiště, přebalení věcí do jednoho zavazadla a 7 příručáků a cesta domů.

Tak zase příště z jiného pěkného místa na zeměkouli…

Za fotky patří velký dík všem fotografům výpravy ;).

V San Franciscu jsme stihli vidět Lombard street – nejklikatější ulici na světě ke které se stojí na druhé straně kopce fronta. Občas nějakému autu automatická spojka nevydrží rozjezdy do prudkého kopce a jaksi vzplane – i toto jsme stihli vidět. Dále Pier 39 – molo které místo lodí obsadili lachtani a obchody se suvenýry. Večer jsme si prošli hippie čtvrť The Haight a vydali se na jih po Pacific Coast Highway neboli Higway 1 – silnici s úchvatnými výhledy na pobřeží a oceán.

V plánu bylo přespat na nějakém odlehlém místě, ale po cestě jsme žádné nenašli. Proto jsme byli nuceni přespat v autě na odpočivadle s výhledem na oceán. Ačkoliv byl náš Yaris uvnitř celkem prostorný, tak to není auto na spaní. Celý další den jsme jeli směr jih. Cestou jsme viděli velryby vystrkující ploutve, rypouše sloní líně se válející na pláži a bojující ve vodě o samičky.

Zastavili jsme na jedné z pláží s nadějí, že tam bude běhat pobřežní hlídka, ale asi měli dovolenou. Po cestě jsme ve městečku San Luis Obispo v restauraci Tahoe Joe’s Famous Steak House snědli nejlepší hovězí steak, nejlepší co jsem kdy měl. K večeru jsme dojeli do rekreační oblasti. Alespoň jsme si mysleli, že je to rekreační oblast, když teď zpětně koukám na mapu, tak to žádná rekreační oblast nebyla a byli jsme tam, jak se v zemi svobody říká, ilegálně. Našli jsme si místečko u zdánlivě nepoužívané cesty hned vedle plynovodu. Čekala nás poslední noc pod širákem na cestě po Americe.

Poslední den jsme věnovali návštěvě zábavního parku Six Flags. Až na pár atrakcí souvisejících s pádem z velké výšky jsme zkusili všechny adrenalinové dráhy (ostatní vlastně zkusili úplně všechny). Bylo to fajn, adrenalin jsem sice nepocítil ani u jedné, u některých to byl spíš nepříjemný pocit než nadšení.

Večer jsme projeli poslední velké město Los Angeles. Bohužel už byla tma, tak jsme toho moc neviděli – snad někdy příště. Vrátili jsme naše totálně zašpiněné auto do půjčovny o 6000 km starší a nechali se odvést na letiště. Spolu s dalšími cestovateli jsme přespali v letištní hale. Ráno jsme se rozloučili s Lukášem, který měl jiný spoj a letěl až do Prahy. Přes Austin a Londýn jsme odlétli zpět do Evropy. V Londýně jsem se rozloučil s holkama, a jak se později ukázalo, tak i s batohem a pokračoval jsem dalším letadlem do Vídně. Nemile mě překvapila SMS po přistání – Vaše zavazadlo dnes s vámi necestuje.

Jedna taková zajímavost se nám stala i na letišti v LA. Zbyly nám jedna nová a jedna z půlky plna propan-butanová lahev na vaření. Zavazadla jsme měli již odbavená a teď co s plynem? Přes různé security hlídače, leteckou společnost, manažery manažerů jsme zaměstnali celkem 12 lidí. Nikdo nechtěl mít s vařičem, běžně dostupným v každým supermarketu, nic společného. Podle nich by nejjednodušší postup jak se bomby zbavit byl nechat ho v batohu a oni by ho našli a vyhodili. Jenže batoh už byl pryč. Nakonec si to vzala paní manažerka přepravce – 12. článek.

Nevím, jak by takový „problém“ řešili jinde na světě na letišti, ale přijde mi, že to amíci trochu přehánějí.

Zbytek odpoledne jsme měli oddychový program. Prošli jsme dno údolí po asfaltovaných stezkách přístupných pro rodiny a turisty. Večer jsme vyjeli na jednu z vyhlídek nad údolí na Glacier Point. Byl to parádní pohled zastihnout Half Dome z profilu v západu slunce. Na tuto vyhlídku se dá jít i pěšky, ale takový trek už jsme bohužel nestíhali – a taky byl odpočinkový den.

Původně jsme měli v plánu vyjít si na vrchol místní dominanty, ale zde je potřeba permit, který je půl roku dopředu vyčerpaný. Zbývala poslední šance – loterie, každý den je v loterii asi 50 vstupů a za celou skupinu se tedy zaplatí účast v loterii a druhý den odpoledne se na internetu objeví výsledky, pokud mate štěstí, můžete si koupit pro celou skupinu opravdový permit. My štěstí neměli. Byla to škoda, na ten kopec jsem se těšil asi nejvíc z celé Ameriky.

Jako alternativní plán na druhý den jsme si zvolili výstup k vrcholu zdejšího vodopádu, nejvyššího v Kalifornii. Vyrazili jsme tentokrát brzo ráno, abychom se vyhnuli žáru slunce. Něco jsem si ale zapomněl u stanu a tak jsem se stihl ještě vrátit. U stanu potkám našeho amerického souseda, který se předchozí večer vrátil z Half Domu, ten mě oslovuje s tím, že slyšel, že jsme tam chtěli jít, ale že nemáme povolení. Navrhnul nám to přesto zkusit, povolení je potřeba až na finální úsek na tzv. cabels a že včerejší rangerka byla hodná a pustila tam par lidí bez permitu. Super! Po návratu ke skupince říkám nadějnou zprávu a domlouváme se, že zvládneme obojí. Tedy vodopád s převýšením 700m a další den Half Dome s převýšením 1400m. Proč ne. Cesta na hranu údolí je klikatá a dlouhá, ale po pár hodinách se dostáváme k hraně vodopádu. Vlastně je to jen taková říčka, která najednou mizí. Jdeme se podívat ještě o par desítek metrů výše na vyhlídku na údolí a pak se vracíme na skvělé koupací místo v říčce. Na pokračování treku – skálu El Capitan – si už netroufáme, musíme si nechat nějakou energii na zítra. Proto se po koupačce vydáváme stejnou cestou dolů. Večer věnujeme nákupu jídla a odpočinku.

Poslední noc v Yosemitech máme za sebou a tak balíme stan a popojíždíme na parkoviště, kde začíná náš trek. Cely trek má asi 13km a jde se převážně lesem, kolem dvou hučících vodopádu. Za par hodin jsme těsně pod našim cílem. Potkáváme rangerku a skupinku asi 5 lidí. Snažíme se domluvit, aby nás pustila dál, přestože jsme nevyhráli v loterii. Bohužel, můžeme prý počkat, jestli někdo nepůjde kolem a nebude mít volné povolení – to se prý stává, někdo to třeba v půlce vzdá a permit nevyužije – ale jsme v pořadí za čekající skupinkou. Je asi půl dvanácté a tak čekáme a pod stromem si dáváme oběd. Pak rangerka říká, že špička už je pryč a že po 12h můžeme všichni pokračovat, ale že si máme dat pozor na blížící se oblačnost. Hurá, jdeme na vrchol. Přidržující se ocelových kabelů jde stoupaní po laťkách jako do kurníku celkem snadno, přestože je skála docela prudká. Za chvilku jsme na velkém plácku a kocháme se okolím. Fotíme se u hrany s kilometrovou propastí. Z obzoru se ale přibližuje oblačnost, proto se dáváme na ústup. Nejvíce úmrtí není z pádu ze skály, ale od zásahu bleskem. Rychlou chůzi se dostáváme do lesa, když slyšíme první hrom. Přidáváme do kroku a slejvák nás dohání u prvního vodopádu. Pokračujme dál spolu s desítkami dalších turistů. Než dorazíme k druhému vodopádu slejvák ustává a u auta už vysvítá slunce.

Dáme si poslední večeři v parku a vyrážíme směr západ, směr San Francisco. Podél cesty hledáme volný kemp, ale marně. V lese stanovat taky nemůžeme, protože tam probíhá požár a všechny lesní cesty jsou uzavřený. Zastavujeme na plácku u telekomunikačního uzlu a doufáme, že nás nikdo od cesty neuvidí a nevyhodí.

Nejdříve jsme vybrali kraťoučký trek na vyhlídkové místo a pak na obhlídku zdejších obrů. Najednou jsme potkali chlápka který ukazoval že máme být potichu, že tam pozorují méďu – teda medvědici a dvě mláďata. Postupně se chumel lidí zvětšoval, ale medvědy to nijak nevyvedlo z míry a v klidu pokračovali ve svačině. Nakonec zmizeli ve vysoké trávě. Zbytek odpoledne jsme následovali stezky kolem místních obrů přičemž toho nejmohutnějšího jsme si nechali nakonec. Během našeho bloudění jsme už žádného dalšího méďu nenašli až téměř u General Sherman tree (to je ten nejmohutnější), kde jezdí autobusy a jsou davy lidí. Tam si v pohodě lezli po stromě mláďata a vůbec se nenechali rušit davem lidí který si je fotil…

Určitě by se v tomto parku dal strávit týden, ale nás začínal tlačit čas a proto jsme pokračovali do sousedního parku Kings Canyon kde pro změnu byla nejdelší Sequoie – General Grant s 32.8 metry. V tomto parku jsme se bohužel moc dlouho nezdrželi, v plánu byl totiž přejezd podél pohoří Sirrea Nevada do posledního národního parku – Yosemite. Pár desítek kilometrů před parkem už padla tma, proto jsme se za posledním městem (Oakhurst) v lese utábořili.