tag:blogger.com,1999:blog-3200672123700214914Mon, 18 May 2026 23:51:45 +0000ultrazávodyzážitkypostřehylegracepunkpřípravaamerikaBěžící stínzamyšlenídovolenámaratóngrand slam24hPOPRondapražská stovkafrancie1/2 maratón10kanglieirskošurtlšvýcarsko12HonzaDe, 34HonzaBezi<b>Život v běhu a běh v mém životě</b> <br> Prostě o mém "úspěšném boji" s leností a s nadváhou, hledáni cesty k pohodovému běhání. <br> O cestě od neběhání k běhu a o snu běhat ultra...<br>Hezky si to užít a hlavně se z toho (ani ze sebe) .. nepotento..:)!!!! <br>
Moje motto: Je to v hlavě, je to v hlavě! <br>
Drzte mi palce! "Nobody's perfect":)noreply@blogger.com (12HonzaDe)Blogger746125tag:blogger.com,1999:blog-3200672123700214914.post-4518835253064134976Mon, 27 Apr 2026 22:34:00 +00002026-04-28T22:05:06.108+02:00Vzpomínky na budoucnost, aneb... ultra jsem, i když to tak (zatím) nevypadá... :)<p>Říkal jsem si, že se ze se ze všeho rychle oklepu, že si budu i pravidelně psát blog, abych měl dobrou představu, jak se "zlepšuji a jak se vším "úspěšně bojuji" a "proplouvám". Ve skutečnosti si připadám, že jsem účastníkem ve skupinovém závodě, ale ostatní jsou asi dva měsíce přede mnou:).</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="2622" data-original-width="1206" height="320" src="; width="147" /></a>Nemá cenu nějak bědovat, nebo se litovat, nebo (a to mi je zatím věřím cizí) to vzdávat. A tak v letošním roce zase začínám běhat. Jak moudře a vtipně říkal Běžící Stín, začít běhat je jako přestat kouřit a on dodával, že obojí dělat skoro desetkrát. Tak i já, po několikáté začínám, ale přeci jen už snad nějak pozitivněji. Vím, že ty garminovské statistiky jsou velmi nepřesné, vychýlené, ale zase jako statistik vím, že když se porovnávám já sám se sebou, při použití stejných hodinek, tak to přeci něco říká. Lednový VOXmax na hodnotě 41, u mě znamenal takové malé zděšení, sliboval jsem si, že potom si napíšu opěvnou báseň, až se dostanu aspoň na 45. [moje vrcholová čísla na těchto hodinkách byla 49]</p><p>Ale trvalo mi dlouho, až po velikonocích,se přes tuto metu přehoupnout, a najednou jsem necítil ani potřebu se pochválit (což je špatné), ale ani zažívat pocit uspokojení (a to je dobře). Pořád bojuji silně s časem na běhání, dojíždění a akce/konference a jiné povinosti mi to různě komplikují. Jasně mohl bych vstát před pátou a jít běhat, nebo i kolem 10 večer vyběhnout aspoň na hodinu... No uvidím, jestli svého bázlivého "bežeckého" společníka nějak přesvědčím. Teď už se Cori přestala bát se mnou jít do údolí, už snad pominulo zděšení z elektrošoků, co měla v loňském roce... a už zase se objevují elektrické ohradníky. </p><table cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="float: right;"><tbody><tr><td style="text-align: center;"><a href="; style="clear: right; margin-bottom: 1em; margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="452" data-original-width="640" height="226" src="; width="320" /></a></td></tr><tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Cori po svých 9 km.. :)</td></tr></tbody></table><p>Nějak by pomohlo běhat delší trasy s kamarády, ale v podstatě se mi většina vazeb z minulosti porušila, někdo přestal běhat, někdo umřel, někoho jsem na smrt urazil, někdo má zdravotní problémy, někteří bydlí na opačných koncích města a mají jiné spoluběžce... Tak se aspoň snažím vytáhnout L. na kolobku, podle vody, ale bohužel na něj není moc spolehnutí, tak mám společnost jen 1-2x do týdne, Cori je taky nespolehlivá, ale díky bohu za to. Při otázkách kolegů, jestli ještě běhám, odpovídám, "tak napůl". Pořád se cítím "ultra":), ale realita běžných dní, časové problémy a spouta práce mě donutily posadit svoji pýchu do realistického rámce, jak často říkají politici po volbách.:). Takže tento měsíc aspoň 200 plus, 240? a příští měsíc už snad přes 300 plus.</p><p>V tomhle duchu mě dostávají HR otázky, kam jsem se posunul? Nebo známá dotazníkové otázka, "kde se vidíte za 5-10 let?" u člověka nad 60 vyznívá obzvlášť humorně, ale já to ale profesně i v běhu beru jako silnou výzvu...</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="640" data-original-width="360" height="320" src="; width="180" /></a>Květen je přede mnou, mám v hlavě takové vylepšení. Když nemůžu/nestíhám v Brně běhat, tak co kdybych den před tím si dal něco výrazně delšího/náročnějšího a využil pauzu k regeneraci? Zní to jako nosná myšlenka, skoro jako se vysvléci do naha a skočit mezi kaktusy!:)</p><p>Ale v principu je vše na té dobré cestě. V prosinci jsem byl na okraji propasti a od té doby jsem udělal velký krok dopředu! Zapsal jsem se na jedno sociálně inspirativní ultra s pitím piva, sice houbec běhám, s tím pitím (a alko výdrží) už to také není, co bývalo, ale kamarád v Brně prohlásil, že se postará o můj kvalitní trénink. Proto poslední pracovní večeři pojal jako zodpovědný trenér a nutil mě pít pivo jako o závod. Takže je pivní šance, že bych aspoň 8-10 koleček mohl "v pohodě" udělat? Teď k tomu ještě rychle přesvědčit nohy...</p><p>Všemu zdar! Nadšení, nevzdávání se, potřebnému nadhledu zdar! Ultra zvlášť!</p><p>12:)</p>2026/04/vzpominky-na-budoucnost-aneb-ultra-jsem.htmlnoreply@blogger.com (12HonzaDe)3tag:blogger.com,1999:blog-3200672123700214914.post-5276965177023047091Sun, 18 Jan 2026 23:34:00 +00002026-01-19T10:58:57.361+01:00Nový měsíc (=nov), quitting day, dobré pochybnosti, aneb aplikace a já a ultra:) <p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Říkám si, nový měsíc je vždy symbolem začátku, impulsem pro budování nových věcí, navíc 19.1. by mělo být už za střední hodnotou tzv. "quitting day", tedy dne, kdy velká část lidí vzdává svá novoroční předcevzetí... prostě, měl bych si připomenout svoje boje, i když jsou možná marné, ale rozhodně stojí za silné úsilí.</p><p>Ve všech svých různých začátcích, návratech, nebo snahách jsem ze všech stran slyšel rady, že o sobě/o svém cíli/úspěchu akce nesmím pochybovat. Jenže, jak tělo i hlava slábne, pochybností je všude kolem mraky a tak se je snažím využít ve svůj prospěch. Prostě pochybuji o svých pochybnostech. :)</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Jak je konec roku šílený ve firmách a ve státních institucích (všechno uzavřít, správně zaúčtovat), tak v akademickém prostředí pokračuje tento sprint v lednu s přehršlí různých reportů, co jsme vyzkoumali, hlavně jak jsme to vyzkoumali a co a jak budu zkoumat v novém roce a co vyzkoumám. Přitom otevřeně nemůžu napsat, jak jsem přišel na to, či ono. Například, že mě inspirovalo sledování seriálu Ozark (skvělé pro výzkum daňových úniků), poslouchání teenagerů při svých cestách do Brna (manipulace na sociálních sítích), stěžování a povídání si s April (obchodní skupiny). Obzvlášť, když se na to člověk jde proběhnout... </p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Ale to jen taková odbočka. Chtěl jsem se vymluvit, že tím pádem byl můj lednový "běžecký" start takový nijaký. Počasí mi navíc do toho hodilo hrablo:), místo pobíhání venku jsem pobíhal kolem domu s hrablem, čistil nádvoří, nájezdy a chodníky. Potom, když jsem už konečně v nějaké pauze vyběhl, tak mi to šlo jako psovi pastva. A teď pozor. Začal jsem dostávat různé odkazy na stránky typu "make my run", "fake my run", atd. které nabízely odstranit zbytečný stres z nedostatku běžeckých aktivit, inzerovaly i "reálné" GPS včetně mezičasů a snad i tepové frekvence k nahrání na Stravu. (pak, že nás nikdo nesleduje). Ale evidentně se podobným aplikacím daří, ten tlak na výkon a být "in" určitě je silný a někdo to raději řeší aplikací, než skutečnou aktivitou.</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Ale jsou i dobré, morálně akceptovatelné aplikace, použitelné i v běžeckém prostředí. Já jsem v posledních dvou letech vždy minul registraci do Kladna, letos jsem si nastavil sledovátko, na otevření registrace si nastavil i budík... a výsledek podpořený mojí IT kreativitou se ukázal mým startovním číslem 1 (!). Jak říká brněnské vedení ultramaratonců "tak teď ještě začít běhat, ogare!".</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Njn, jak jsem si napsal, pochybnosti tu zůstávají [Starý židovský vtip to říká nejlépe: Potká se Kohn s Roubíčkem a Roubíček říká: "vědí Kohn, jak posledně u nás byli na návštěvě, tak se nám ztratila jedna stříbrná lžička!". Kohn se ohrazuje a Robíček dodává: "No my ji potom našli, ale ten osten pochybnosti, ten tam zůstal!"]. Ano ten osten pochybnosti, jestli se dokážu po tom všem dostat do formičky a třeba potom i do nějaké formy, ten tu zůstavá. Obzvlášť, když jsem běžel na uklouzaném sněhu a ledu, v mrazivém počasí velmi pomalu a cítil jsem se pod psa...</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Když už pochybovat, říkám si porádně pochybovat. Matematicky:). A tak pochybuji o té své pochybnosti, že to nejde. Vybíhám ven s tím, že se budu držet asfaltky a budu se snažit. Poslouchám svoje tělo, Haničku Zagorovou, "je naprosto nezbytné" :), Queen a spol. a dobíhám domů ve vymezeném čase s 16.61 a průměrkou jen lehce nad 6 min/km. Taková pěkná 4- z rovnováhy na páce. To jsou ty první vlaštovky. Pochybovat je třeba, ale pořádně:).</p><p>A protože dobrým znakem dobré pohody je nějaká veselá historka, tak tady je k dobru můj skvělý trapas. Už víc jak 9 let hraju se svým synem Pokémon Go, mobilní aplikaci, kde člověk chytá "zvířátka", vychodí jejich vajíčka a také soupeří a "bojuje" v gymech. Jeden s gymů je u rybníka v centrálním parku, kousek vedle Kuželkárny. Byl jsem zrovna na procházce s pejskem, jednou slušně oblečený, stojím u gymu a na mobilu přejíždím (swipe) po displaji a vybírám svoje družstvo do boje. Zastaví se u mě taková pěkná starší dorostenka a ptá se "Vy jste taky na Tinder?". A já jen tak pípnul, kdepak, já si tady hraju Pokémony:).</p><p>Takže všemu zdar, našim trapnostem, úsilí i pochybnostem zdar! Ultra zvlášť!</p><p>12:)</p>2026/01/novy-mesic-nov-quitting-day-dobre.htmlnoreply@blogger.com (12HonzaDe)4tag:blogger.com,1999:blog-3200672123700214914.post-1031555739578389324Wed, 31 Dec 2025 23:34:00 +00002026-01-01T20:52:37.992+01:00Místo prologu: Jsem zpět! Aneb optimisté jsou nejhorší druh:)<p>Jsem zpět. </p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="3264" data-original-width="2448" height="320" src="; width="240" /></a>Věřím, že stejně rozhodnutý jako v roce 2009, i když jsem o 17 let starší. Stejně jako tehdy si mohu říci, že jsem se zase dostatečně zhuntoval, definitivně zabezpečil všechny lidi kolem sebe, teď je zase čas splnit si nějaký ten sen, dřív než se rozpadnu na součástky:) </p><p>Neříkám, že jsem se v minulých dvou letech nesnažil. </p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="3264" data-original-width="2448" height="320" src="; width="240" /></a>Jako člověk posedlý čísly, je často beru jako znamení. Na podzim 2024 jsem byl samozřejmě zasažený nečekaným úmrtím svého bratra na moje narozeniny, a ty okolnosti kolem (všetně ztráty mého věrné psí trenérky) měly v sobě hodně mystiky, aby mě dlouho provázely jako silné memento vlastního konce. K tomu trochu komplikovanější operace šedého zákalu (měsíc a půl bez běhu, ale vidím!). Plus starosti o mojí devadesátiletou skoro slepou maminku, která odmítala domov důchodců, se silně progresivní demencí a zhoršujícím se stavem nějak definovaly velkou část roku 2025 a moje minimální běhání. Ale byl jsem i u jejího rozloučení společně s farářem... Ráno jsem odjel učit do Brna, abych se druhý den při ranním návratu dozvěděl, že v noci zemřela, hodinu před mými narozeninami, což beru také jako znamení. Pohřby ve stejný den, posunuté o rok, den před narozeninami mého zemřelého otce.</p><p>Spolu s pracovním vypětím v Brně to na mě všechno padlo, zbytek listopadu a prosince jsem splnil svoje sliby, absolvoval konference, přednášky, dokončoval projekty v totálním vyčerpání... Ve finále chřipka a zablokovaná záda, ani chodit jsem pořádně nemohl, natož běhat (jak víme pomalý běh léčí všechno)... Ale ultra je ultra -- jako kofola: Když to miluješ, není co řešit.</p><p>Přátelé, co já si vyslechl, když kolegové v práci komentovali moje evidentně bolestivé pohyby, s komentáři, "už neběháš, co? Už tě to doběhlo?". No, co na to říci, když člověk doslova reje čumákem v zemi, že? Ale jak říká Brit v Sedmi statečných "<a href="; target="_blank">Nobody throws me my own guns and says run. Nobody</a>".(Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a říci utíkej. Nikdo).</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="2448" data-original-width="3264" height="240" src="; width="320" /></a>A tak jsem aspoň v mezičase vánočních svátků začal cvičit, letos krásně symboly nových začátků (nový měsíc a slunovrat) byly blízko u sebe, a slíbil jsem si, že hned, jak skončí všechny návštěvy na 1.1., i kdyby padaly trakaře a já měl vyplivnout plíce... tak vyběhnu. A nějak číselně správně je potřeba to podpořit. Abych to rozverně uvedl -- Numerologicky je rok 2026 číslem 1, moje životní číslo je 3, tedy moje letošní numerologické číslo je 4. Proto můj první běh do údolí osmekanými cestami byl dlouhý přesně 11.11 tedy 1 a 4, ale dost už čísel:). Věřím, že budou na mojí straně, a kdyby úplně nebyly, určitě najdu nějaké dobré číslo, aby mě provázela síla a aby bylo štěstí vždy na mojí straně.</p><p>Leden vidím na úplně suchý měsíc, možná od února/března nějaké to pivo občas, ale ty "oběti" musí být znatelné, protože hlavně já sám musím vědět, jak moc to chci, stejně jako když jsem se postupně a vytvrvale chystal na GrandSlam. Být ochoten na tu pomyslnou skálu přinést skoro všechno a být schopen to pro zdar věci i zapálit.</p><p>Letošní rok je mým rokem návratu na americká ultra. Začnu pozvolně, stejně jako v roce 2012, kdy jsem dělal s Veronikou pacera Běžícímu Stínovi v jeho prvním Leadville, budeme s Veronikou dělat Vladimírovi podpůrný tým na ikonickém <a href="; target="_blank">Hardrock 100</a>! Veronika sice vykřikuje, že by potřebovala nové koleno, ale i když oba se Stinem jsou o těch ikonických 17 let mladší, přesto to bude takový závod starého železa, proto možná v rámci iThinkBeer nastoupíme jako pobočka SK Kovošrot :). </p><p></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="; style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img alt="" data-original-height="209" data-original-width="474" height="176" src="; width="400" /></a></div><br />Těším se na to jako malé dítě na Ježíška, jako babka na důchod. To bude ta správná motivace zažít tu atmosféru, seznámit se s tratí ... a doufat, že třeba někde na podzim zaběhnu kvalifikaci a že se moje spousta lístků v loterii promění ve šťastné vytažení.<p></p><p>Také letos nesmím minout nějaké vhodné 24 hodinovky, protože můj slib o úsilí se vrátit do Sparty trvá, ale všechno postupně. Důležité je, že už se mi zase dějí veselé příhody a věřím, že je budu sdílet.</p><p>V Novém roce zdar našemu úsilí. i když může být marné.. prostě ...Všemu zdar! Ultra zvlášť!</p><p>12:)</p>2026/01/misto-prologu-jsem-zpet-aneb-optimiste.htmlnoreply@blogger.com (12HonzaDe)12tag:blogger.com,1999:blog-3200672123700214914.post-389080217309319619Mon, 27 Jan 2025 11:34:00 +00002025-02-02T19:58:43.329+01:00punkultra(Opakované) začátky jsou asi těžší, ale stejně hezké, aneb jak je těžké býti "ledňáčkem", když jsem duší ultra:)<p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="1536" data-original-width="2048" height="159" src="; width="212" /></a>Pravda je, že jsem na podzim neměl náladu nejen psát, ale ke konci nebyl čas, ale hlavně duševní rozpoložení ani na běh. I když můj blog byl vždy taková kotva v pěně dní, najednou jsem ho opustil. Ono těch důvodů bylo několik, osobních i pracovních. V Brně jsem pořád hledal (a částečně pořád hledám) důvody proč pokračovat, mimo svůj "ultra" přistup:) a osobně jsem měl několik až mystických zážitků. </p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="1536" data-original-width="2048" height="158" src="; width="211" /></a>Můj narozeninový běh si budu pamatovat hodně dlouho. Volal mi brácha a přál mi k narozkám, v údolí jsem byl zrovna u vojáků, špatný signál, říkám mu, že se mu ozvu, až vyběhnu na kopec, on že není důležité, jen že mi chtěl popřát, že mu není dobře... že si asi zavolá rychlou. Vyběhl jsem na kopec a už mi to nebral, zkouším volat jeho partnerce. Asi po hodině se dovolám a plačící mi říká, že brácha umřel. Den na to, moje nejvěrněší běžecká kámoška, Deri(vace) začala mít silné problémy, motala se, nevylezla na polštářek, měla evidentně i bolesti. Vyrazil jsem na veterinu, abych se dozvěděl, že bych jí neměl nechat trápit. Tak jsem s ní společně naposled vyrazil na setkání běžců do hospody, aby se rozloučila se všemi známými a druhý den jsem s ní byl až do samotného konce, dívali jsme se do očí, stejně tak jako když ke mně poprvé přilezla jako malé štěnátko. </p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="189" src="; width="252" /></a>Strašně mě to sebralo, neměl jsem náladu se družit, ale ani běhat. Když jsem šel ven jen jsem mechanicky dával nohu před nohu, nakonec před Vánoci mě čekal ještě jeden rodinný pohřeb... A potom jsem poprvé vynechal vánoční partyzánský oběh Prahy. </p><p>Chodily mi SMS-ky s fotkami z oběhu a já si říkal, musím začít znova, silnější, pevnější a nesmím promarnit tuhle silnou krizi. [Je to i moje silná mantra: "Never let good crises to vaste!"] a jako protože alkohol bylo to jediné, co zbývalo, začal jsem "sušit" už v lednu, s odhodláním, navzdory všem reportům, dokončování projektů... se snažit vrátit se do běhu a snad to nebude znít nadneseně a rouhačsky... do "boje" a "úsilí".</p><p> ==================================================================</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="1020" data-original-width="752" height="320" src="; width="236" /></a>Jedna věc se (naštěstí) v mém životě vůbec nezměnila... Zůstal jsem "yes!" man:). Neměl jsem sice nijakou náladu, ani výkonnost, ale Pavel F. mi napsal, "co takhle dát si (špenát ne, ale) Olafovu tréninkovou 50?" V Českém ráji, samé omrzlé žebříky, co na to říci? Samozřejmě, že ano:). Nakonec to bylo sice pod 10 hodin, samozřejmě žádný rychlý běh, ale to drobné bloudění ve skalních městech a výstupy/sestupy pro běžce mého typu, byla výzva. Ještě jsem si to drobet okořenil tím, že jsem vyrazil ráno na cestu s brýlemi na čtení, ale Pavel brzo poznal, že jestli normálně vidím hůř, tak tentokrát je to úplná tragédie a dopředu mi hlásil v kritických místech, jestli jít vpravo/vlevo nebo středem, abych nezdržoval.</p><p>Příjemné dozvuky podobných víkendových akcí okoření velmi brzké ranní vstávání v pondělí na vlak do Brna, ale dobře mě to nakoplo. Začal jsem zase v duchu se těšit, jak budu někde zápolit se svojí nemohoucností:). Snažil jsem se vysvětlit L. proč se tolik snažím, když (má sice pravdu) se nijak nezlepšuji a uvědomil jsem si tu hloubku úvahy co by... kdyby (dovětek nechám na každém). Mně se vždy vybaví spíš dodatek, no kdybych se nesnažil, neusiloval, nebojoval, tak se budu cítit jako v čekárně na smrt:). </p><p><a href="; style="margin-left: 1em; margin-right: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="1020" data-original-width="752" height="320" src="; width="236" /></a> <a href="; style="margin-left: 1em; margin-right: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="1020" data-original-width="752" height="320" src="; width="236" /></a></p><p>------</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="189" data-original-width="267" height="226" src="; width="320" /></a>Proto, když mi pár dní po vydařené akci v Českém ráji Pavel F. napsal jestli bych mu nedělal parťáka na VokoBer(g), okamžitě jsem odpověděl, že jasně, bez toho, že bych pořádně tušil o co jde. Následně jsem dohledal a Pavel mi postupně odkrýval pravdu, že se jedná o 24hodinový rogainingový (orientační) závod dvojic po Českém středohoří. </p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="1280" data-original-width="731" height="320" src="; width="183" /></a>Inu proč ne, a podobně jako hlavní hrdina v Saturninovi, který vybíhá holýma rukama a neozbrojen pomáhat chytat Marca Aurelia (což jak zjistil nebyl chovanec psychiatrické léčebny, ale lev ze ZOO), tak já postupně odhaluji o co se jedná. Já bludička od přírody, se kterou dokaží zabloudit i králové navigátoři z iTB (Malý Medvěd a Veverkovci) jsem pasován na parťáka v orientačním běhu z optimalizovanými průchody stanicemi, s daným návratem a omezeným využitím vlakových spojů:). Upřimně to potěší.</p><p>Pavla jsem varoval, po pravdě jsem mu mohl slíbit, že si to jistě užijeme:), že na zážitky se mnou nebude nouze, ale jestli obecně myslí na nějaké "nebloudění", nebo dokonce slušnější umístění... tak že v tom případě, nejsem optimální parťák. Ale pokud chce zážitky, vidět, že se může zvrtnout úplně cokoliv... V tom případě jsem já ta pravá osoba. Slovy Nikie, 12Honza je člověk zocelený blouděním natolik, že dokáže zabloudit i na okruhu ve Františkových lázních.</p><p><a href="(2).jpeg" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="2268" data-original-width="4032" height="180" src="(2).jpeg" width="320" /></a>Samozřejmě to začalo hned na začátku, když jsem položil položil černou navigaci na černý popruh u batohu a před startem jsme ji marně hledali:). Já jsem si z mysli vytěsnil i moment, že jsem ji sebral ze stolu a (neprávem) jsme podezřívali jiné, že ji omylem sebrali a mají dvě... Památeční fotografie mě ovšem usvědčuje! [Plus Pavel aspoň na vlastní kůži poznal, že fakt ani s dobrými brýlemi nevidím plasticky]. Tu "ztracenou" navigaci jsme našli (Pavel) až když nám pořadetelé půjčili druhou. S omluvou ji vracím a ředitel závodu lakonicky konstatoval ".. jestli si chlapi myslíte, že teď už všechno půjde, tak to jste vedle... to je jen začátek. Teď se všechno bude jenom (píp)". Zkušený to člověk.</p><p><a href="(1).jpeg" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="2268" data-original-width="4032" height="180" src="(1).jpeg" width="320" /></a>Natěšení na závodění moc detailně neposloucháme pokyny (navíc já výrazně hůř slyším) a hned plánujeme, že vezmeme vlak na začátku do vzdálenějších končin, na zpátek běžíme, to budeme lépe kontrolovat. Podle našich (mylných) představ je vlak je povolený použít jen jednou. Což byla pravda, ale už jsme nějak potlačili důležitou informaci, že jenom v jednom (a to opačném-návratovém) směru.</p><p><a href="(2).jpeg" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="2268" data-original-width="4032" height="180" src="(2).jpeg" width="320" /></a>Rychle nacházím vlak do Mostu, v 9:05, ale cíleným spurtem dobíháme na nádraží v 9:04, a nastupujeme do zavírajících se dveří. Sice je nám divné, že nikdo jiný neobjevil naši "geniální" strategii. Jsme tedy vítězové ceny "první ve vlaku"!.. Radujeme se, jak všechno hezky jde, tedy do té doby, než nám za první stanicí telefonuje ředitel závodu aby nám řekl, že se musíme vrátit, že je to nepovolené použití vlaku, jinak jsme diskvalifikovaní. A tak jsme se projeli do Mostu, počkali na zpáteční vlak a o dvě hodiny později vyrazili na trať. Aby to naši soupeři měli jednodušší. </p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="2268" data-original-width="4032" height="180" src="; width="320" /></a>Závod to byl krásný, samozřejmě ředitel závodu měl pravdu. Tou "ztracenou" navigací to začalo a důstojně pokračovalo. Po našem "geniálním" použití vlaku, Pavel při prvním sestupu z Milešovky, asi na cca 20 km, ztratil jeden nesmek (ten už jsme nenašli) a mimo druhého průchodu Milešovkou, kdy jsme ztratili 1/2 hodiny čekáním ve frontě, jsme už nikde nechytili otevřený krám nebo hospodu. Vždy jsem dorazili chvíli po zavíračce. Připadal jsem si jako Jára Cimrman na patentovém úřadu.. "Teď tu byl.. Thomas A.Eddison..!"...(Samozřejmě je to naše podceněná připrava a neznalost prostředí).</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="2268" data-original-width="4032" height="180" src="; width="320" /></a>Nakonec jsme končili epicky, sušili huby a ve finále s víc jak 6 hodin bez jakékoliv vody a tekutiny se ukázala soudržnost kolektivu (nedokážu jíst bez vody, tak jsem k tomu přes 10 hodin nic nejedl). Pavel mi nesobecky nabidl svoje gelové tekuté pochoutky. Ze zoufalství jsem si zkoušel cucnout, ale bunečná paměť mého organismu byla velmi dobrá:). Okamžitě to vypadalo, že začnu zvracet. </p><p>Jedním slovem vydařená akce! Ovšem nejlepší bylo, že to Pavel bral stejně jako já, s tím nadhledem... Když už si vzal s sebou mucholapku na zážitky, tak proč by se divil, že?</p><p><a href="(1).jpeg" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="2268" data-original-width="4032" height="180" src="(1).jpeg" width="320" /></a>Ultra podle mě vždy končí, až když jsem doma ve sprše, když prostříhám ty nejhorší puchýře, případně sundám "nepotřebné" nehty. Tentokrát to bylo až v pondělí.. Brzo ráno v 5 hodin jsem se pomalým rozvážným krokem pajdal na vlak do Brna, našlapoval jako kdybych šel po skle... a ve vlaku si čtu Pavlův vzkaz. "Myslel jsem si, že 3x a dost... ale začíná mě ten další ročník lákat!.:)</p><p>Myslím, že ten závěrečný Pavlův vzkaz shrnuje to, co mám na ultra rád. To pozitivní se násobí a dere do popředí, to negativní se stává koloritem a centrem usměvů. Také moje nejmilejší manželka přidala tu pozitivní tečku. Sice moje hluboké puchýře po dni v Brně (a v botách) začaly mít tendenci hnisat a "zahnívat" (její slova) a ona poté prohlásila, že před 35 lety mi slibovala věrnost, ale o uhnívajících nohách tam nebyla řeč! Pro jistotu jsem tedy problematická místa "otevřel" (bez anestezie, je suchý leden!), namazal framykoinem... abych zachránil náš "mladý" vztah:). Nicméně moje D. asi za hodinu přišla za mnou a řekla pohádkovou hlášku ala Šípková Rúženka: "Láska je silnější než smrad":).</p><p>A proto všemu zdar, našim kamarádům a blízkým, co nám často pomáhají se vyhrabat z (píp)! Ultra zvlášť!</p><p>12:)</p>2025/01/opakovane-zacatky-jsou-asi-tezsi-ale.htmlnoreply@blogger.com (12HonzaDe)10tag:blogger.com,1999:blog-3200672123700214914.post-494127837045699540Wed, 11 Sep 2024 19:12:00 +00002024-09-12T22:40:37.976+02:00amerikaBěžící stínultrazávodyzážitky Návrat nebo loučení? Urcitě ale oslava kamarádství a ultra, aneb DNF Mogollon Monster 98 km (ze 162)<p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Tuhle akci jsme vymysleli ještě v dobách hlubokého míru, kdy všichni tři: Nika, Stín i moje maličkost, jsme byli plní očekávání a rozhodnutí na náročné trati Mogollona se kousnout a věřit, že se štěstěna postaví na naší stranu a úspěšně se dopajdáme do cíle.</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Nicméně doba byla a je nesmírně dynamická. Pracovní a jiné komplikace na moji straně znamenaly slabý trénink na podobnou akci s absencí nočních běhů v terénu, Niku zradilo koleno a dobrovolně se rozhodla odstoupit a posunula se do polohy aktivní podpory, za což ji patří neskutečný dík a obdiv. Stín, aby držel Los Alamoskou linii, tak si také zlikvidoval svoje koleno, pro změnu silnými reumatologickými potížemi (dna). Nakonec se rozhodl zůstat ve hře s tím, že naše dvojice místo "Los a Lamos", začala používat výstižnější týmové jméno, "Dvojka na dně" a hned jsme přizpůsobili strategii.</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="640" data-original-width="480" height="320" src="; width="240" /></a>Nebude to tak, že já rovinky poběžím, v technickém terénu mě Stín dožene a na noc půjdeme spolu, ale že si přiznáme, že jsme oba na dně a proto už od začátku budeme bojovat s limity, sázet na naši vytrvalost a když prečkame do rána, do cca 73 míle, tak už by to mohlo být v kapse. Stín predikoval optimistický celkový čas podle zkušeností se mnou na 37:55 (limit je 38 hodin), já jsem navrhoval při plánovani přidat aspoň pěti minutovou rezervu.</p><p>Copak o to, strategie to byla dobrá, tedy alespoň u stolu a s pivem v ruce zněla jako super nápad, skoro jako se vysvléknout do naha a skočit mezi kaktusy. Když se přibližoval start, tak se sice ukazovaly doslova i přeneseně různé mráčky na blankytně modré obloze našich plánů, ale jak Stín, tak i já jsme usoudili, že to nejsou naše problémy, ale problémy našich budoucích já. Opakovali jsme si klubovou mantru, co nemáš, to nepotřebuješ... s naprostým klidem, protože Nika má samozřejmě všechno. Od jídla (domácí chleba a buchta), po ice tea, extra hůlky, rukavice, veškerou asistencí při potkáváni a hromadu dobré nálady.</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="640" data-original-width="480" height="320" src="; width="240" /></a>Abychom se nenudili, tak v okolí původní trati začalo hořet, organizátoři naštěstí nezrušili závod, ale v jedné části zařadili vsunuté kolečko, čímž se trať sice trochu prodloužila, ale závod mohl probíhat. Za to jim patří velký dík, muselo to být logistický opravdu náročné.</p><p>Na hřebenu těchto hor jsem při Zane Grey 50, zažil neskutečné proměny počasí (tehdy v dubnu), od šíleného horka přerod ve sněhovou bouři a zkrácení závodu... Takže se Stinovo poznámky o počasí bylo potřeba brát vážně. Navíc byl vybaven citlivým senzorem ve svém reumatickém kolenu a hravě strčil všechny předpovědi počasí do kapsy. Nika se optimisticky odvolávala na pravděpodobnost srážek 20-30% podle lokálnich meterologů, moji oblíbení Norové měli dokonce pravděpodobnost srážek 0%. Stín si ovšem jako zkušený meterolog promnul reumatické koleno a prohlásil, že je monzunové období a že cítí v kostech silné bouřky.</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="1200" data-original-width="1600" height="240" src="; width="320" /></a>Okamžitě jsem si vybavil jeho poslední komentář na počasí při zkrácené Zane Grey, kdy otevřeně prohlásil, že se přijel původně opalovat, protože je usedlý otec od rodiny. Nicméně je také i velký oportunista a když na to přijde může si i zaplavat nebo zalyžovat. I tentokrát se ukázalo, že jeho slova mají nadčasovou platnost, ale postupně.</p><p>Večer před závodem vládla výborná atmosféra, jak jinak...pijeme Blue Moon a všechna možná piva z Nového Mexika, je s námi i Michal od Niky, který se zkušené ptal, jestli vydržíme na trati aspoň až do večera :), ale navzdory férovému odhadu našich šanci nás stejně brzo ráno obětavě odvezl na start.</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><br /><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>Startovalo se od dvou kamenů, které v roce 2013 byly cílem Zane Grey50 a kam jsme díky velkému štěstí a Stínovo podpoře tehdy doběhli těsně před cutoff. Podaří se to i tentokrát? Bude nám štěstí tak silné nakloněné? Zase spoléhat se na štěstí a souhru dobrých podmínek neustále nejde, ale v duchu jsem se utěšoval, že třeba jo... Asi jako chlápek, který natirá auto vodovkama a nepřipouští si, že mu to první déšť smyje. Nač myslet na nejhorší, že...</p><p><a href="; style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em; text-align: center;"><img border="0" data-original-height="480" data-original-width="640" height="240" src="; width="320" /></a>V šest ráno stojíme na startu u zachodků úplně na konci startovniho pole, přesně podle Stínovy osvědčené strategie. "Vyrazit" ze zadu, nepřepálit začátek a postupně sbírat běžce před sebou. Oba víme, jak na tom plus mínus jsme, takže koho předběhneme, tak to má v principu tak